Psal se rok 1927. Lucia Moholyová otevřela svůj deníček zdobený obrázkem jakýchsi abstraktních květin a poznamenala si: "desava je jako místo, kde někdo (cestující) zmeškal svůj spoj a musí čekat na další. není to nic víc než místo, kde byste čekali na další vlak. nejlépe uděláte, když v tomhle městě vůbec nebudete vystupovat." Zapsala si to všechno malými písmeny, neboť tak na to byla zvyklá. Dělalo se to tak v Bauhausu, slavné avantgardní umělecké škole, která v letech 1925 až 1932 sídlila právě v německém průmyslovém městě Desava.

Pražská rodačka Moholyová tam tehdy přebývala také. A trápila se. "drahý laci, proč mi nevěříš, že mi sedí velké město?" psala svému manželovi, slavnému maďarskému umělci, malíři a fotografovi Lászlóvi Moholymu-Nagyovi, profesorovi z Bauhausu. "už to tady prostě nemůžu vydržet. není to tak, jako když někdo potřebuje občas kus masa, protože nechce jíst jenom špenát. věř mi, potřebuju změnu prostředí. mým cílem není tě opustit, ale spíš tě znovu najít." Život odříznutý od civilizace ji ubíjel, a přece právě v těch chvílích tvořila díla, o nichž se mělo mluvit ještě mnoho dalších let.

Toto je málo známý příběh české fotografky, která zásadně přispěla k dokumentování a popularizaci Bauhausu, proslulé instituce, kolem níž se točili nejslavnější umělci, designéři či architekti své doby. A která i dnes, sto let od založení, ovlivňuje tvorbu svých následovníků. Toto je příběh ženy, která pomáhala designu tvořit jeho dějiny, ale historie na ni zapomněla.