Že je Josef Pleskot Pan architekt, vám dojde z mnoha věcí. Je to jeho neokázalý ateliér v prvním patře holešovické budovy, kterou restituoval a která je plná papírových modelů, knih a dalších známek tvůrčího chaosu. Je to jeho příchod − s vážnou tváří udělá při spatření světel, která si fotograf přinesl na focení jeho portrétů, okamžitě vtipnou, jakoby nesouhlasnou poznámku "tolik krámů kvůli mně?". A je tu třeba i drobný fakt, že jeho asistentka o něm neustále mluví jako o Panu architektovi, přičemž to velké P prostě vyslovuje tak, že ho slyšíte. Není to nic divného. Josef Pleskot je jméno, které nemůžete v současné architektuře minout. Nejen kvůli jeho nejznámějším realizacím, třeba oceňované revitalizaci částí Pražského hradu, včetně fantastického tunelu v Jelením příkopu, který je momentálně z vůle Miloše Zemana nepřístupný.

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez velké přípravy, odpověď může odmítnout nebo říct nevím. Nicméně 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

(pauza) Tam bude napsáno "dlouhé zamyšlení", co? Já si nestěžuji, ale mohl bych vyjmenovat třeba padesát momentů, které bych kritizoval a které, kdyby se zlepšily, tak bych byl šťastnější. A teď nemyslím svoji rodinnou situaci, teď myslím politickou situaci.

Ještě se k tomu mnohokrát dostaneme, ale Pleskot skutečně svoji práci vnímá jako neoddělitelnou od společenského dění.

2. Uvědomujete si v každém okamžiku prostředí, ve kterém se nalézáte? Vnímáte architekturu a okolní prostředí nonstop?

Pořád. Zcela jistě. Nevím, zda je to profesionální, nebo osobní deformace, protože si nevzpomínám, jak jsem to měl v dětství, ale teď vím naprosto jistě, že vnímám nonstop všechny podněty z okolí, ze kterých pak skládám architektonický prostor kolem sebe.

3. Jakou nejkrásnější stavbu jste v životě viděl?

To bych mohl asi jmenovat hodně staveb, ale rád uvádím Le Corbusierovu kapli v Ronchamp ve Francii a pak most v Millau, také ve Francii, který navrhoval Norman Foster.

Vygooglujte si je, pokud je neznáte. Obě stavby jsou fascinující.

4. Ve všech rozhovorech říkáte, že architektura má pro vás vyšší smysl než jen vymyslet, postavit, prodat. Jaký ten smysl je?

Sloužit. To je nejvyšší smysl.

5. Vrcholné období české architektury bylo jednoznačně mezi světovými válkami. Proč se podle vás na něj nepovedlo navázat ani tolik let po revoluci v roce 1989?

Střih doby. Ale já si myslím, že se povedlo normálně navázat, jen se to tak úplně nerozpoznává. A ty roviny navazování nejsou možná pro laiky úplně postřehnutelné, ale kontinuita určitě existuje.

6. Existuje nějaká jednotná chyba, kterou podle vás architekti momentálně při svých návrzích v České republice dělají?

Primárně to, že se architekti zabývají daleko spíše formální stránkou věci než stránkou obsahovou. Mě víc zajímá obsah, který mi pak generuje nějaké formy. Možná je to problém i architektonických škol, že se víc vychovává ve formálním myšlení, než aby se vedlo ke kreativnímu myšlení, které tu formu pak vyprodukuje samo. Postrádám tam takové to porozumění životu.

7. O čem sníte?

Já nesním o ničem.

8. Jak poznáte, zda má podle vás smysl se nějakou zakázkou pro konkrétního klienta zabývat, či nikoli?

Musí mě oslovit možnost, že dojdeme ke společnému pohledu na věc. Já se nerad trápím nedorozuměními. Takže sleduji, aby ten, kdo si práci objednává, měl dojem, že si správně vybral, a naopak.

9. Architektonická studia jsou dnes zaštítěna jmény zakladatelů, přitom jde ale většinou o kolektivní práci. Jak zajistíte, aby každý výstup, který ateliér opustí, měl jednotný styl?

Tato otázka zase směřuje ke stylu. A já styl tak trochu opomíjím. Rozhodně si nemyslím o své práci, že by měla jednotný styl. Ale je zajímavé, že mi několik lidí řeklo, že pozná, když jsou v mých domech, že je v nich něco, co mají ty stavby společného. Ale poznají je zevnitř. Nepoznají je podle formy. Já si s formou jen pohrávám. Pro mě je to užitková záležitost. Jak se co hodí, tak to používám.

10. Foster, nebo Calatrava?

Rozhodně Foster.

11. Vladimír Grégr, nebo Max Urban?

Těžká otázka. Já řeknu "ne Urban". Ne jako urbanista, jinak pozoruhodný člověk.

Oba meziváleční architekti tvořili mimo jiné ve vilové čtvrti na Bar­randově. Oba mají zcela rozdílné architektonické styly, trochu mě překvapilo, že si Pleskot nevybral právě Maxe Urbana, autora mimo jiné barrandovských ateliérů.

12. Mnoho lidí tvrdí, že čím větší realizace architekt udělá, tím větší je jeho ego. Souhlasíte?

Ego hraje roli v každé profesi − a ego architektů bývá nezměrné, proto je s nimi těžká práce. Ale ego se neprojevuje velikostí zakázek. Nebo alespoň ne u mě. Pro mě je důležité dát odpověď na otázku, kterou to které zadání klade. A odpověď by společnost měla vždy spíše léčit, než zraňovat. Rozměr stavby pro mě nehraje roli. I rodina je základ širšího společenství a v tomhle ohledu je pro mě rodinný dům stejně důležitý jako jakákoli jiná, třeba i větší stavba.

Věta o "léčení, ne zraňování" je zcela klíčová pro to, jak Josef Pleskot pracuje a přemýšlí. A pro mě osobně je to možná nejzajímavější věta, kterou mi kdo v historii 66 otázek řekl.

13. Dělal jste mnoho veřejných staveb. Jak snášíte hodnocení své práce laickou veřejností?

Kritiku jsem hojně poznal skoro všude, kde jsem něco dělal. Podle mě je správná, protože za minulého režimu jsme si stěžovali, že zájem veřejnosti o architekturu je mizivý. Takže já jsem rád, že se lidé zajímají o veřejný prostor, tedy i o stavby v něm, ale postrádám v debatách o architektuře trochu nadhled, postrádám informovanost, když už ne vzdělanost té kritizující veřejnosti. Většinou čím je kdo hloupější, tím bývá hlasitější. A v tomhle se pak nelehko pracuje. Takže se snažím poslouchat vždycky konstruktivní názory. Ale ty bývají tiché. To, co vám v debatách může k něčemu být, se hledá velmi těžko, zatímco když někdo řve a snaží se být co nejhlasitější, je to málokdy k něčemu dobré. Lidé jsou dnes obecně dost sobečtí a zaměření hodně na obranu svého teritoria. Já vždycky říkám, že společnost, kterou dnes prožíváme, není radostně budovaná.

14. Je architektura věda, nebo umění?

Architektura je interdisciplína. Karel Hubáček kdysi řekl, že architektura je profese, která nerozumí ničemu, ale mluví do všeho. V tom je obsažena jistá komplexita, kterou bych to asi zabalil. Architektura je určitě umění a zcela určitě i věda.