První otázka Václava Marhoula poté, co jsme dorazili na jeho chatu na Slapech, se týkala autorizace rozhovoru. Bude na ni prý potřebovat určitý čas. Což autora vždycky vyděsí. Nicméně šlo jen o projev dominantní součásti Marhoulova charakteru − jeho naprostou posedlost kontrolou a detailem. Bylo to tak vždycky. Když byl v osmdesátých letech hnacím motorem divadla Sklep a výtvarné skupiny Tvrdohlaví, kterým dělal manažera v době, kdy mimo hlavní komunistický proud tahle profese vlastně neexistovala. Stejně i v devadesátých letech, kdy byl šéfem filmového studia Barrandov, které provedl dramatickou dobou transformace. A bylo to i v letech nultých a desátých, kdy se stal režisérem, který má za sebou sice jen tři filmy (Mazaný Filip, Tobruk a Nabarvené ptáče), všechny ale precizní a nekompromisní. Ten poslední, adaptaci temné knihy kontroverzemi opředeného amerického spisovatele Jerzyho Kosińského, právě dokončil. Po jedenácti letech práce a více než 170 milionech utracených korun.