Ludovica Sforzu, vévodu milánského, řečeného též „Mouřenín“, si světové dějiny pamatují jako mocného vládce vrcholné renesanční Itálie, výjimečně schopného diplomata a muže disponujícího pohádkovým jměním. Vyhlášeného obdivovatele umění ve všech myslitelných podobách, který mimo jiné proslul významnou podporou tvorby všestranného genia s přesahem své doby, Leonarda da Vinciho. V kontextu světového oděvnictví zůstane osobnost tohoto muže navíc jednou provždy spjata s krajinou kolem jezera Como.

Velký milovník exkluzivních hedvábných tkanin, příznivec vědeckého a technického pokroku se koncem 15. století zasloužil o to, aby na svazích kolem křišťálově průzračných vodních ploch byly cíleně, v maximální možné míře vysazovány stromy morušovníku, jejichž listy zajišťují dostatek potravy nenasytné housence bource morušového.

Vévodovo prozíravé rozhodnutí umožnilo v následujících staletích prudký rozvoj hedvábnického průmyslu, který postupně získával neotřesitelnou světovou pozici a zajišťoval ekonomickou prosperitu celého regionu.

V mém vnímání se dodnes výrobci látek, rozsetí kolem Coma, od ostatních kolegů v oboru významně liší lokálním patriotismem, přístupem k životu, kreativitou, specifickým citem pro estetiku a schopností kontinuálně rozvíjet odkaz svých předků v podobě čím dál náročnějšího řemesla.

I proto jsem hluboce chápal hrdost, s jakou mne Simone, Mauro a Massimo uprostřed léta pozvali na privátní návštěvu prostor Villy Carlotta v Tremezzu. Místa, které získalo věhlas a pozornost světových médií komplexností exteriérových i interiérových architektonických řešení, jenž promyšleně akcelerují výsledný dojem z unikátních vystavovaných uměleckých děl. Celý areál je zařazen do TOP destinací Itálie a slouží k tříbení vkusu a získávání inspirace nejen profesionálům.  

Na jezeře naleznete více než 30 vil, které jsou považovány za architektonické skvosty. Carlotta, byť postrádá zdejší obvyklou stylovou opulentnost, je však i mezi nimi unikátní – svým příběhem a svojí podstatou. Byla totiž postavena jedním z nejúspěšnějších producentů a obchodníků s hedvábím, obdařeného vyhlášeným vkusem – markýzem Giorgiem II. Clericim v roce 1695 a kompletně dokončena jeho potomky v roce 1745.

Cílevědomě vetknutá do svahu u jezera, obklopena rozlehlými zahradami, nabízející unikátní atmosféru. Od samého počátku měla sloužit k prezentaci úspěchu hedvábnického rodu prostřednictvím uměleckých děl, díky čemuž je její architektonický koncept poměrně jednoduchý, avšak vnitřní prostory překypují poutavostí, vzdušností a světlem.

Těchto klíčových vlastností skvěle využil další z významných mužů italské historie – Giovanni Battista Sommariva, úspěšný bankéř, ambiciózní politik, mecenáš a sběratel umění. O zhruba sto let později Villu v Tremezzu zakoupil, stavebně upravil a do jejích interiérů začal kromě soustředění rušného společenského života postupně shromažďovat bezpočet uměleckých děl, která se zachovala do současnosti.

Sommariva byl nadšeným obdivovatelem sochaře Antonia Canovy, čelního představitele italského klasicismu a spolupracovníků jeho ateliéru. Díky této skutečnosti jsem se velice těšil, až pohlédnu do tváře Psyché, probouzené Amorem a setkám se s Palamédém v sále, vyhrazeném pouze jemu.

Na vrcholné tkalcovině je stejně jako na ruční krejčovině fascinující, jakým způsobem se vzájemně prolíná s ostatními uměleckými obory, právě například s malířstvím, sochařstvím, architekturou či hudbou. Práce s barvami, materiálová pojetí, chápání souvislostí, proporcí, definování tvarů, to vše tvoří vzájemné průsečíky.

Hledíte-li na sousouší Psyché a Amora, jen stěží se ubráníte bezmeznému obdivu. Představivost a preciznost, s jakou umělec musel přistupovat k bloku ušlechtilého kamene, aby prosadil svoji vůli a vizi je obdivuhodná. Pokud by  mramor v jediném okamžiku zrůžověl a hruď Psyché se vzedmula nádechem ve vzrušeném očekávání Amorova polibku, nepřekvapilo by mě to. Ostatně, posuďte sami.

Socha Palamédea spočívá právem triumfálně uprostřed vlastního zrcadlového sálu. Je oslavou lidského génia a antické dokonalosti mužské postavy. Její propracovanost můžete díky zrcadlům, umístěným na stěnách po obvodu místnosti obdivovat donekonečna, z nesčetných úhlů. Šokujícím se jeví zjištění, že právě tato socha utrpěla masívní poškození a Canova ji musel do současného stavu vlastníma rukama zrestaurovat.

Sousoší Marse a Venuše ve vstupní síni od Luigio Acquisti je jednoduše monumentální. Budete-li dostatečně pozorní, pak zaznamenáte, že bylo umístěno tak, aby pohled bohů navěky disponoval jedním z nejlepších výhledů na jezero, jaké Villa skýtá.

Výčet uměleckých děl, která Carlotta nabízí, se zdá být nekonečným. Za zmínku určitě stojí olejomalba "Poslední sbohem Romea a Julie" od Francesca Hayeze, byť se tak na první pohled nemusí jevit.

Kromě umění Sommariva miloval luxus a pohodlí, kterým se ve svých osobních komnatách obklopoval, což je jedním z důvodů, proč jsou interiéry Villy Carlotta vyhledávané také interiérovými designéry, z nichž v současnosti nejznámějším je pravděpodobně Maurizio Pellizzoni, působící úspěšně v Londýně.

Předposlední z majitelů Villy Carlotta stihnul neblahý osud. Mladičká princezna Charlotte, které Villa vděčí za své slavné jméno, zemřela při porodu, aniž by svůj svatební dar zásadněji po boku chotě užila. Její manžel, George II. Saxen - Meiningen údajně svůj žal ze ztráty milované ženy proměnil v jednu z nejkrásnějších zahrad na světě, které v současnosti Villu Carlotta obklopují. Explozivní záplava rododendrónů, azalek, kamélií a myrt se střídá s promyšlenými kompozicemi skalniček, kapradin, bambusů, citrusů a palem na stěží uvěřitelných osmi hektarech.

Kruh se má uzavřít. Druhé patro Villy Carlotta je dnes vyhrazeno textilní umělecké expozici mých přátel, kteří pokračují ve staleté tradici a šíří slávu tkalcovského umu. Mocní, moudří a movití, dnes bychom řekli "renesanční" muži, kteří předznamenali svými kroky budoucnost regionu na jezeře Como, jsou hrdě následováni. Rodové tradice jsou zavazující a tak se zde mimo jiné setkáte s unikátními dřevěnými modely tkalcovských strojů a pomůcek, vytvořených dle dobových návrhů a výkresů právě samotného Leonarda...

Krása přírody snoubící se s potenciálem lidského intelektu je zdrojem nekonečné inspirace, bez ohledu na čas a prostor.