Velbloud, pštros a lama vejdou do galerie. Na stěnách visí portréty slepic, neonové nápisy se zrcadlí na voliéře s tukanem, na hromádce mramorových encyklopedií lidských práv sedí barokně baculaté dítě. Tohle není začátek vtipu, ale každodenní realita z belgického města Genk. Na ploše 24 hektarů tu vznikla Labiomista, místo, kde se zvířata, rostliny, lidé a umění prolínají v živoucí směsici.
Lehce utopickou představu, ve které se volně prochází různí obyvatelé zeměkoule a hledají novou, udržitelnější hierarchii, stvořil multimediální výtvarník Koen Vanmechelen. Excentrický umělec si rád hraje na Boha. Proslavil se mimo jiné svým "kuřecím" uměním, kdy křížil různé druhy kurů, aby prokázal důležitost genetické diverzity. Nové slepice jsou odolnější, žijí déle a Vanmechelen je rád používá jako metaforu pro naši společnost. Jeho ultimátním cílem je vytvořit hybrid slepice, která v sobě nese geny všech slepic světa. Vrcholem jeho díla ale zatím zůstává Labiomista. Sestává z vily, parku a studia navrženého švýcarským architektem Mariem Bottou. Každá část představuje jinou identitu: člověka, přírodu a souhru a napětí mezi nimi.
Původně tady byly rozsáhlé uhelné doly, na začátku 20. století vzkvétalo město Genk spolu s průmyslovou revolucí. Křivka růstu ale po 60. letech spadla a pozemek, který dnes umělecké centrum obývá, se na pár desítek let změnil na zoo. Ta byla BBC prohlášena za nejhorší na světě a v roce 1997 zavřela. Pozemek koupil Vanmechelen s finanční pomocí od sběratelů a místo výběhů a klecí nechal zvířata volně promenádovat. Do komplexu vede monumentální brána z černých cihel a leštěného betonu nazvaná Archa. Vanmechelen tvoří v domě nazvaném The Battery, kam vysokými okny dopadá denní světlo. Největší plochu ale zabírá The Cosmopolitan Culture Park s pěšinami vinoucími se skrze divokou i zkrocenou přírodu. Kromě živých uměleckých děl, kterými jsou třeba zmíněné slepice, dojde zvědavý návštěvník eventuálně až ke Cosmogolemu, monumentu z mramoru a oceli symbolizujícímu dětská práva. Trávu vedle něj možná zrovna okusuje alpaka, na podsadě svačí nějaká rodinka a za okny studia na všechno z dáli dohlíží sám tvůrce. Ostatně podobně jako kdysi Salvador Dalí, který pozoroval návštěvníky svého muzea ve španělském Figueres z věže zdobené obřími vejci.
