Večer 19. listopadu 2019. Zhruba čtyři tisícovky lidí na Horáckém zimním stadionu napjatě vyhlížejí očekávanou show. Podzimní turné kapely Lucie složené z deseti koncertů po celé republice dnes zastavilo v Jihlavě, a tak v červeno-žlutých kulisách místní hokejové Dukly vyrostlo pódium s obří videostěnou.
Krátce po osmé hodině se dav dočká a skupina na pódium přichází za bouřlivého aplausu. "V řádce temnejch domů jen tvý okno svítí, celý město šlo už dávno spát," burácí hlas Davida Kollera s úvodním hitem Šrouby do hlavy. Zpívá jako vždy suverénně a s přehledem stíhá i party na bicí, které k němu rovněž neodmyslitelně patří.
A přece je dnes něco trochu jinak. Na hlavě má naražený kulich a tělo schovává do zimní bundy. Jestli měl totiž z něčeho protřelý rutinér před koncertem strach, byla to právě teplota na stařičkém jihlavském stadionu. "Bude tam větší zima než venku," říká pár hodin před koncertem, ještě v teple hotelu.
Takže nejmrazivější show? My jsme tady měli vystoupení v létě a stejně byla strašná zima. Až tam přijdeš, tak můžeš říct: Vítejte na Lucie Winter Classic.
Teď zrovna si nejsem úplně jistý, kam na téhle koncertní šňůře dojedu. Uvidíme.
Došel ti někdy hlas uprostřed koncertu?
Zrovna nedávno v Budějovicích jsem na tom byl dost bídně.
Co pak děláš? Utáhneš to na zkušenosti?
Ono se to časem rozhýbe. Od půlky koncertu už to třeba jde. Pomáhá mi, že jsem letos v lednu začal chodit do kryokomory. Rozhodl jsem se k tomu po loňském turné, které vypadalo stejně. Měl jsem taky deset koncertů a dalších patnáct v prosinci s Kollerbandem. Letos to je to samé. Strašný záhul.
Hrát pod širým nebem i za dvacet let? To nevím. Před každým koncertem si říkám: Dám to? Nedám to?
Jak ti kryokomora pomáhá?
Dostane to cévy v extrémně namáhaných místech do původních řečišť. Chlad a stres z toho těla je takový, že se cévy smrsknou nazpátek. Pomáhá to i na otoky a modřiny. Proto tam chodí sportovci a lidé po různých bouračkách. Ale musíš jít aspoň čtyřikrát.
Je tam zima, nebo ZIMA?
Je tam minus 120 stupňů. Štípe to. Není to nepříjemné, ale čtyři až pět minut ti stačí.
Fakt to pomáhá na hlasivky?
Dá tě to dohromady celkově.
Když jsem dneska jel za tebou do Jihlavy, akorát ohlásili hlavní hvězdu příštího festivalu v Glastonbury, bude to Paul McCartney. Umíš si představit, že budeš stejně jako on dělat ještě za dvacet let open air koncerty?
To nevím. Nejsme Beatles. Před každým koncertem si říkám: Dám to? Nedám to?
Myslíš na to "někdy", až přijde doba, kdy nebudeš moct zpívat?
To ale nevíš ani před každým dalším koncertem! Hraju v halách, tolikrát na tebe dýchne zima…
Takže tě to ani nenapadne?
Nevím. Až to přijde, tak ti to řeknu. Já jsem ani nemyslel, že někdy budu zpívat. Třeba pak budu už jen bubnovat! I když v osmdesáti letech to asi taky nebude žádná sláva.
Ty jsi ale odmala zpíval ve sboru Bambini di Praga. Tak tě muselo napadnout, že budeš zpěvák, ne?
Já jsem vedle toho hrál na nástroje, tak jsem myslel, že budu bubeník. Ale bylo mi vlastně jedno, co nakonec vyhraje.
Kdo byl tvůj vzor?
Bubeník Buddy Rich. Hrál v kapele Franka Sinatry, který byl mimochodem známý tím, že byl součástí italské mafie v USA. A když od něj Rich odešel, nechal ho Sinatra zmlátit, že skončil na půl roku v nemocnici se zlámanýma rukama a nohama. Nakonec umřel už v 65 letech, klepla ho pepka.
A měl jsi nějaký vzor v Česku?
Jasně, odmalička. I když nejdřív bolševici pouštěli jenom toho, kdo jim nějakým způsobem vyhovoval. Oficiální hvězdy, to si asi dovedeš představit. Když jsem byl malý, byl to Karel a Walda. Walda byl divočejší, hrál ve filmech takové drsňáky, kdežto Karel představoval moc hodné kluky. Já byl tábor Walda.
Takhle jste se dělili?
První roky na škole jsme byli dva tábory. Mně se víc líbil ten drsňák.
To jsem nikdy neslyšel. Já si pamatuju, jak se ještě nedávno napadaly tábory fanoušků One Direction a Justina Biebera. Takže dřív u nás byla část pro Gotta a část pro Matušku?
Bylo to tak vždycky, ne? Někdo měl rád pankáče a někdo depešáky. Ale nic, co neprošlo bolševickým sítem, jsi neslyšel. Natož třeba Beatles.
Já myslel, že se od nich něco hrálo…
To už jsi byl velký a bylo po revoluci. Ale vlastně jo, byla tady deska Abbey Road. Myslím, že jediná, co od Beatles za totáče vyšla.
Všude se teď zmiňuje, že máš dalšího syna. Já označuji svoji současnou životní etapu za druhé kolo. Z první mám dva kluky a teď s Monikou také uvažujeme o dítěti. Jak to bereš ty, jako třetí kolo?
Spíš taková koloběžka. Ale dá se to tak říct, je to třetí rodina.
Mým synům je čtrnáct a deset. Tvému nejstaršímu Adamovi je třicet dva. Pamatuješ si ještě, když mu bylo čtrnáct? Abych věděl, co mě čeká.
Každý má tu pubertu jinou. Strádá? Máš pocit, že by tě chtěl víc doma?
Jeli jsme hrát do Londýna, bubeník onemocněl, tak jsem řekl synovi: Jedeš s námi. Neměli jsme žádnou zkoušku, ale dal to.
Přijde mi, že je v pohodě. Že je vděčný za každou chvilku. Jako by to byla nejnormálnější věc na světě. Tak, jak to máme nastavené, že si ho beru každý druhý víkend, chodíme na fotbal, bavíme se, telefonujeme si. Nevolá mi, že by se mnou chtěl být víc.
To ti asi neřekne… Až za dvacet let.
Tobě to řekl?
To dítě cítí, když tam nejsi. City jsou u dětí jemné. Ale každý je jiný, záleží na spoustě okolností. S Adamem jsme si to teď vynahradili, protože spolu hrajeme v kapele.
To musíš být hrozně šťastný. Že jste spolu a dělá podobné řemeslo.
Nemůžu to brát tak, že tam hraje moje děťátko. Beru to profesionálně.
Jasně, ale neříkej mi, že nevnímáš svoje dítě jinak. Že nejsi víc pyšný, když mu to jde, než by to bylo u jiného bubeníka.
Nároky na bubeníky jsou vysoké. Nečekal jsem, že s námi bude hrát − a už to dělá jedenáct let! Pamatuju si, jak se k nám dostal, a nebylo to příjemné rozhodnutí. Tomáš Marek, bubeník, který hrál v Lucii i Kollerbandu, onemocněl, když jsme jeli hrát do Londýna. Tak jsem řekl synovi: Jedeš s námi. Byl trochu vytřeštěný, neměl za sebou s námi ani jednu zkoušku. A bylo mu asi devatenáct. Ale musel to dát − a dal to, bylo to v pohodě. Jen jsme najednou byli v kapele tři bubeníci. Sebe jsem vyhodit nechtěl, syna taky ne, tak to odnesl chudák Tomáš Marek. Pak jsme měli bubeníky dva, jako to koneckonců v Lucii většinou bylo. Nedá se všechno odzpívat a odbubnovat v jednom člověku.
Vůbec nechápu, jak zvládáš obojí. Vždyť je to extrém. Na zpívání nemůžeš být udýchaný.
Je to obrovský výdej. Ale musíš si to nacvičit. Když moderuješ v rádiu, tak při tom taky louskáš esemesky.
Můžeš si třeba upravit písničku, abys to zvládl obojí?
Někdy ano. Ale některé písničky hrozně závisí na přesnosti. A navíc musí být na pódiu ještě někdo vpředu a mít kontakt s lidmi. I když vysuneš bubny dopředu, je to spíš taková estráda. Nemůžeš to dělat zezadu.
Já třeba komunikuju s lidmi rád. A kapely to obvykle dělají. Není ti líto, když jsi schovaný vzadu za bubny?
Většinou jsme měli dvoje bubny, takže se to nějak vystřídalo. V Lucii máme výhodu, že zpívá i Robert (Kodym), takže si můžu u některých písniček v klidu zazpívat vokály − což je jednodušší − a pořádně zabubnovat.
To je pravda, na koncertu v O2 areně jsi na výsuvném molu vyjel i s bicími až nad diváky. Bylo to hodně vysoko. Ten výtah, na kterém jsi jel, jsem si potom mimochodem od vás koupil na svůj první koncert.
To dělali ve firmě Rexroth, jsou hrozně šikovní. Má to nějakých 25 tun, stálo to asi dva a půl milionu. A nám ještě tehdy vybouchl sponzor, který to měl pokrýt. Podnikal na Ukrajině, kterou v té době zrovna napadli Rusové, a přišel o kšeft. Tak jsme to pak dávali nějak dohromady. Bylo to zasunuté v zadní části pódia, mohlo to vyjet asi patnáct metrů nad lidi. Takové molo ve vzduchu. Bylo to na hraně.
Co tím myslíš?
Ono se to ještě nahnulo o dvanáct stupňů dolů. A když jsme to zkoušeli, dali mi tam jen dvoubodový bezpečnostní pás. Ne pořádný tříbodový. Ten můj pás se vypínal na břiše, a když mě tam poprvé vytáhli a bubnoval jsem, tak jsem si do toho bouchnul a ten pás se vypnul. Bál jsem se udělat nějaký pohyb, abych z toho nespadl. Nevěděl jsem, jestli mě bubny udrží.
Tohle se dělo v té hrozné výšce?
Jo. Tak jsem si pak nechal udělat jiný pás a ještě jištění, měl jsem u trenek horolezecký postroj.
Stihneš si takovou chvíli vůbec užít? Když zvednou mě, tak ani nechodím ke kraji. Na všech fotkách a videích to přitom nevypadá jako nějaká velká výška, ale každý, kdo stál na desetimetrovém skokánku, ví, že to je příšerně vysoko. Jak ses tam cítil?
Jako jestli jsem se nepos…? Snažil jsem se. Zvláštní je, že tam jsi daleko od kapely. Máš sice sluchátka, ale jsi zvyklý, že je kolem tebe masa s tím zvukem.
Ty jsi tam i zpíval?
Jo, písničku Krev a r'n'r. Kluci mě popichovali, ať to dáme na další šňůře znova, ale já řekl, že už ne. Ve finále jsem byl rád, že jsem s molem souhlasil, jen jsem z toho poprvé málem vypadl.
Když na vaši kapelu chodím, tak je to obvykle syrový rokenrol. Hrajete, vyletí pár konfet, svítí "ledky", to je všechno. Vždycky, když tě vidím, říkám si, že když máš písničky a charisma, tak nepotřebuješ nic. Kdyby ses postavil na přepravku od piva a zazpíval, byli by lidé stejně nadšeni. Bylo tohle molo tvůj největší efekt?
Asi to byla největší blbost, co jsme kdy s sebou měli.
A máš ještě něco vysněného? Já jsem chtěl třeba svítící náramky.
Po scénografii tolik nejdu. Spíš po hudbě.
No jo. My, co nemáme hudbu, to musíme zalepit scénografií. Chápeš…
Jasně, možnosti jsou dneska obrovské. Když jsme hráli před Rolling Stones, to byla tak ohromná scéna, výběhy do stran, dopředu, dozadu, výtah nahoru… To k tomu patří.
Takže nemáš nic vysněného, co by třeba dosud neprošlo rozpočtem?
Výtah taky neprošel. Ale už to bylo postavené, tak to někdo musel zaplatit.
Jak si vlastně schvalujete rozpočet na koncerty?
Vždycky pozveme pár lidí a dáme jim zadání, co jdeme dělat, kolik budeme mít koncertů. Musí to být vše v intencích české kapely. Z návrhů děláme výběrové řízení. Vybereme, co nás baví a co si myslíme, že jsme ještě neměli.
A když o něčem v kapele rozhodujete, máte všichni jeden hlas? Nebo jak to funguje?
Nejzásadnější věci musí odsouhlasit všichni. Když jedeme na šňůru, všichni musí říct, že jedou.
Kdyby někdo odřekl, tak co uděláš? Řekneš mu: Musíš jet?
Buď, anebo jedeme jindy. Věci se musí plánovat na pár let dopředu. Každý máme spoustu projektů. Od Vivaldiho až po Wanastowi Vjecy.
Když už jsme naťukli peníze… Jak to vlastně v kapele řešíte? Dělíte se čtyřmi?
Jo, dělíme se stejně. Co ty?
No, já vystupuju maximálně s Patrikem Hezuckým, to je zatím moje největší kapela. A neříkáme žádný podíl, kterým bychom chtěli dělit. Ani napůl. Patrik si řekne A, já si řeknu B a výsledkem je A plus B. U vás proti rovnému dělení nikdo nic neměl?
Měli jsme různé doby. Občas byl komunismus a občas ne, občas kapitalismus. Teď je zase komunismus. Je všude kolem, tak proč by nemohl být i u nás v kapele?
Tvůj kolega z kapely Robert Kodym si pořídil zámek Bečvary, to bylo před obnovením Lucie. Když jsem tam byl a viděl jsem, kolik tam bude potřeba oprav, tak jsem říkal, že snad budete muset dát kapelu znova dohromady, aby se doplatil. Byl ses tam někdy podívat?
Robert říkal, že mě pozve, až to bude hotové. Ale to asi nebude hotové nikdy.
Máš i ty nějaké hobby, za které rád utrácíš?
Moje hobby je zvuk. Vylepšuju aparát.
Dá se to pořád ještě někam posouvat?
Asi jo. High-end hi-fi svět ve studiové technice a nástrojích je trochu bláznivý.
A ty pořád nejsi na úrovni, na které bys chtěl být?
Docela jo, ale když funguješ na více místech, potřebuješ další servis.
Kolik stojí takový opravdu profi pult?
Tak pět až dvacet milionů.
Máš nějakou písničku, kterou lidé milují, ale vy ji nehrajete vůbec rádi?
Měli jsme taková období, kdy se nám líbilo něco úplně jiného než lidem. Třeba jsme asi deset let nehráli Šrouby do hlavy, že to je na nás moc pop. A on to pop vždycky byl. Ale říkal jsem si, že to jdeme hrát lidem. Ta písnička je spojena s kapelou, tak proč ne. Taky jsem ji několikrát předělal, od latiny až po heavy metal.
A je nějaká, která neprošla vaším sítem?
Ani ne, ale teď chceme hrát písničky z poslední desky. Strávili jsme na ní bezmála dva roky, tak jsme tam něco na koncerty podsunuli.
Mně se nová deska hodně líbí. Jako první singl z ní vybrali písničku Nejlepší, kterou znám, což jste prý původně nechtěli.
To ani nevím, já to nevybírám. Ale tahle písnička má jiný příběh. Oskar Petr ji složil a otextoval už koncem osmdesátých let. Tehdy končil svoji životní etapu rozvodem, akorát zrovna padla Berlínská zeď. Přesouval se v nemilém rozpoložení do Evropy a napsal text, který by se hodil spíš do nějaké kriminálky s hodně ponurou vraždou. Tohle nám tam nasunul, ale ten text se nedal k melodii zpívat, bylo to jak z hororu. Takže ji Robert pak opatřil textem jiným.
Krátce po desáté večer se právě nový text písně rozléhá jihlavským stadionem. "Když stříbro měníš v cín, pak láska v heroin se změní, v propadlišti krás," zpívá Koller a nadšené publikum ho sborově doprovází. Koncert pomalu končí, on už bundu i kulich dávno odhodil. Formu má v 59 letech pořád výbornou. Kdyby se dalo sázet na to, že se toho open airu i za dvacet let dočká, byla by to jednoduchá volba…
Zima, krev a rokenrol
