Písek, bláto a pot
Závodnice Olga Roučková dvakrát dokončila Rallye Dakar, i když ji v písečných dunách málem přejel kamion.
Osm tisíc kilometrů, dvanáct dní v kuse, deset hodin denně. A pod zadkem sto třicet litrů benzinu, před kterým vás v případě výbuchu chrání na pouhých deset vteřin nehořlavé oblečení. To je Dakar, nejnáročnější závod planety, který Olga Roučková už dvakrát dokončila. Poprvé vyrazila na čtyřkolce, a přestože si přála jen přežít, skončila na třetím místě v kategorii žen a na 26. místě v kategorii čtyřkolek.
Chlapi nekoušou, že je předjede culík. Když jsem sesadila mistra Evropy, ani mi nepodal ruku.
Loni usedla společně s navigátorem Danielem Zelenkou tentokrát do buginy side-by-side s logem erotického magazínu Penthouse. A právě kvůli sponzorovi se nemohla nakonec zúčastnit Dakaru letošního − z Jižní Ameriky se totiž přesunul do Saúdské Arábie, kde je propagace erotiky tabu.
Ke čtyřkolkám se "Ollie" dostala díky své první lásce. Nastrojenou v šatech ji tehdy vyzvedl kluk na zablácené mašině, která se jí vůbec nelíbila. Jenže se zamilovala až po uši, a protože s ním chtěla strávit co nejvíce času, naučila se také jezdit. "Nechtěla jsem sedět vzadu, je to hrozně nepohodlné. Nic nevidíš, jenom drncáš a všechno tě bolí," mračí se. Nejdřív jezdili na expedice, sbalili stan a vydali se po Česku, do Rumunska, Řecka i Izraele. Pak to zkusila na prvním quadcrossovém závodě (závodě na uzavřeném okruhu) a začalo ji to bavit. Vyhrávala, co se dalo, stala se mistryní České republiky i Evropy − mezi muži, protože kategorie pro ženy před pěti lety ještě neexistovaly. "Chlapi to nekoušou. Když je předjede culík, berou to hodně špatně. Jako když jsem sesadila úřadujícího mistra Evropy, byl tak naštvaný, že mi ani nepodal ruku!" I Roučkovou však daleko víc štve, když ji předjede jiná žena.
Vyrostla v Děčíně, odmalička dělala atletiku a otec jí vždycky říkal, že i holčičky mohou smrdět potem a být špinavé. Ukázalo se to jako dobrý základ pro život na rallye. Při Dakaru totiž Olga s týmem spí ve stanech, občas se i čtyři dny neumyje a usne jen na tři hodiny. První motorkáři startují po čtvrté ráno, a protože se v tom rámusu nedá spát, probouzí se celé depo. Rychlá snídaně, hodit na sebe nehořlavou kombinézu, batoh naplnit proteinovými tyčinkami a sušeným masem a camelbak rozpustnými vitaminy a třemi litry vody. Ty jsou povinné a u každé tankovací přestávky kontrolují, jestli si závodníci vodu doplnili. Nejhorší je prý cesta na záchod, v depu je dva a půl tisíce lidí a asi jen padesát záchodů.
Občas se vyjíždí přímo z depa, jindy ale musí závodníci ujet ještě tři sta až pět set kilometrů na začátek etapy. Každý den sedí Ollie za volantem klidně i deset hodin, ani po příjezdu ale nemají závodníci volno. Nejdříve musí říct mechanikům, co všechno se stalo, co se rozbilo. Následují rozhovory pro média a pak přichází čas strávený nad roadbooky, navigačními listy na další den. "Roadbook si připravuješ třeba dvě hodiny, najednou je půlnoc, a to ještě nejsi ani vysprchovaná a navečeřená. Ale je úplně jedno, jak smrdíš, tam smrdí všichni úplně stejně," směje se. Před spaním si ještě chystá svačiny a vodu na další den a pak konečně usíná ve studeném stanu.
"Musela jsem se naučit ovládat emoce a pracovat s hlavou. Tohle je chlapské prostředí a holčičí manýry sem nepatří," tvrdí. V rozhovorech o sobě často mluví s rétorikou ženských stereotypů − že neumí parkovat, že si plete levou a pravou, že u auta mluví jen do barvy. "Je to takový únik. Bylo by divné, kdyby ti blonďatá holka jako já začala vyprávět o technice. Já to umím opravit, vím, co mám dělat, ale v týmu máme každý svou úlohu a já jsem řidič a mám se starat o řízení."
Gentlemani na trati
Kromě extrémního režimu a vyčerpání ale nejvíce nástrah čeká na samotné trati. Na závodním poli je zhruba pět set jezdců ze všech kategorií, auta, kamiony, čtyřkolky, buginy i motorky. Letos v lednu během závodu dva závodníci zemřeli. Roučková při prvním Dakaru jen tak tak unikla kamionu, sjela z duny, zapadla v úžlabině, a než stihla čtyřkolku vyhrabat, vyřítil se na ni kamion. Naštěstí přejel jen kola čtyřkolky, ona stála vedle. Kamenem pak kolo narovnala a jela dál.
"Střet s jiným vozidlem je na denním pořádku. Náročné je ale také to, jak se mění krajina. V Jižní Americe v jednom státě prší, je zima a nadmořská výška 4500 m, ve druhém je zase strašné vedro a ve třetím velikánské duny. Ráno můžeš vystartovat nabalená a odpoledne je čtyřicet stupňů. Nejhorší pro ženu ale je, když dostaneš menstruaci a musíš to říct parťákovi do interkomu," přiznává Ollie. "Výhoda je naopak v tom, že když zastavím, zastaví třeba dalších pět frajerů a ptají se, jestli jsem v pohodě. Vidí holku a chtějí pomoct, mají to v sobě a to je dobře. Jako žena nemám takovou sílu, musím víc dřít."
S navigátorem Danielem Zelenkou mají téměř sourozenecký vztah, objeli spolu celou Evropu, dřív jí dokonce dělal i mechanika. "Dan se mnou byl, když jsem vyhrála úplně prvního mistra Evropy mezi chlapy, a byla to i jeho zásluha," říká Roučková. Letos si role dokonce vymění, v bugině bude na jedné rallye navigovat Zelenku ona.
Dakar se jezdí v lednu, hlavní sezona pro evropský a světový šampionát je březen až říjen. V mezičase se Roučková stará o přítele, kocoura a psa a věnuje se mladým závodnicím. "Mám v týmu dvě holčičky, které jsou hodně nadějné. Letos pojedeme s Nelly Caisovou první rallye. Těším se, hezky ji poženu před sebou." Jiný adrenalin než závody ale Ollie v životě příliš nevyhledává, bojí se výšek, ráda vaří, čte a tráví čas u kreslicího prkna − sama si navrhuje všechny společenské šaty a její kamarádka švadlena její představy realizuje. "Studovala jsem žurnalistiku, baví mě marketing a sociální sítě, tomu bych se klidně časem věnovala. Je mi třicet pět, aktivně už asi nebudu moct jezdit příliš dlouho. Je pravda, že Josefu Macháčkovi je šedesát dva a je na Dakaru. Já bych ale chtěla rodinu a užít si prcka. A možná se pak k závodění vrátit," říká. Letos se bude Roučková vracet na čtyřkolku a doufá, že se příští rok dostane s novými sponzory znovu na Dakar. "Když jedeš panenskou přírodou a vidíš rozednívání, vryje se ti to do duše. A také tam vznikají přátelství na celý život."
Úžasně děsivý kopec
Ten pocit, když stojíte na vrcholku nejvyšších hor světa, Klára Kolouchová dobře zná. Zdolala Kančendžengu, Mount Everest, Čo Oju i zrádnou K2.
Dvacátý pátý červenec, čtyři hodiny ráno pákistánského času. Horolezkyně Klára Kolouchová jako první Češka stane na vrcholu děsivé K2. Tohle byl její třetí pokus a vypadalo to, že to ani tentokrát nevyjde. Týden předtím spadla nad čtvrtým výškovým táborem lavina, tři Šerpové byli zraněni a kvůli extrémnímu množství sněhu na části trasy zvané Bottleneck se expedice nedostala nahoru. Když se po velké poradě v basecampu většina týmů rozhodla druhou nejvyšší horu světa opustit, byla Klára na pochybách.
Špatně se vysvětluje, proč chcete lézt na ten hnusný, ledový kopec. Ale je jako magnet.
Do základního tábora však v kritický moment dorazil tým nepálského horolezce Nirmala "Nimse" Purji, který se rozhodl pokořit dosavadní rekord a vylezl za šest měsíců a šest dní čtrnáct nejvyšších světových vrcholů. A jeho nakažlivá energie Kolouchovou strhla. Cítila se dobře a toužila po čtyřech letech konečně vylézt až nahoru. "Mám v sobě jakousi vnitřní nespokojenost s průměrem a chuť vrhat se do věcí po hlavě. Jsem soutěživá ve sportu i v životě. Třeba úplně obyčejná situace v Praze. Vidím na zastávce tramvaj, a i když vím, že za chvíli pojede další, tak si jen tak z hecu řeknu, že ji prostě doběhnu. Klidně sundám lodičky a běžím," směje se s podobně nakažlivým nadšením do života.
I více než půl roku po návratu se jí táta občas zeptá: "Ještě pořád lezeš na K2?" Expedici totiž předchází intenzivní fyzická, mentální, ale i logistická příprava a ani zdoláním vrcholu kolotoč nekončí. Na jaře jde do kin dokument režisérky Jany Počtové, která byla spolu s kameramanem součástí expedice. Snímek hledá odpověď na to, jaká síla Kláru do zóny smrti táhne a jaké to je, být u toho všeho matkou.
"Mít s sebou filmový štáb je příjemné rozptýlení, ale i zodpovědnost, byla jsem z toho upřímně dost nervózní," přiznává Kolouchová. Rok předtím se snažila dělat videodeník sama, ale s výsledkem nebyla spokojená ona ani režisérka. "Momenty, které jsou pro filmaře zajímavé, jsou ty, kdy vám se vůbec točit nechce. Líčit na kameru, že jsem byla úplně vyřízená, tři dny potom zkrátka nejde. Tohle navíc není typický horolezecký film, je to velmi emotivní příběh o cestě za snem, o mně jako o ženě, o pocitech, o tom, co výprava obnáší," vysvětluje. "Není to sestřih lezeckých momentů, kde někdo visí za cepíny na stěně a adrenalin mu stříká i z uší. Tyhle heroické výkony se na té skále samozřejmě dějí, ale jsou to zlomky, okamžiky v rámci výstupu."
Příprava na expedici trvá skoro rok, vše se sčítá s počtem pokusů. Kolouchová má navíc doma dvě malé děti, pětiletého Cyrila a jedenáctiletou Emmu, a manžel i rodina ji hodně podporují.
"S manželem se střídáme, lezeme oba a sama vím, co zažívám, když jede někam do kopců on. Ale chlapa se málokdy někdo zeptá: A co na to říkají vaše děti? A to vás manželka takhle pouští? Zatímco já to slyším na každé přednášce nebo besedě. Manžel je pak pro všechny supertáta a hrdina, že to tady celé zvládne a přežije, zatímco já běhám po kopcích. Doma to ale bereme úsměvně," říká.
Kolouchová je první Češkou, která vylezla na tři nejvyšší hory planety − Mount Everest v roce 2007, Kančendžengu loni v květnu a K2 v červenci. Právě K2 je pro horolezce nejobtížnější a nejnebezpečnější a mnozí z nich ji zdolají po více pokusech. Kolouchovou první rok zastavila lavina, druhý fyzická nevolnost. "Poprvé tam jde člověk s určitou naivitou, ten okamžik, kdy se vám hora ukáže v celé své kráse, je neskutečný. Ale příroda nám tehdy vystavila stopku. Je tam frustrace, že neproběhla konfrontace já a hora," popisuje horolezkyně.
Lekce, která hodně bolela
Podruhé to byla daleko větší zátěž na ego. "A na duši! To byl pekelný boj, momenty, kdy o sobě začínáte pochybovat. Dostala jsem lekci, která hodně bolela!" Cestou do druhého tábora začal Kláru bolet žaludek, nakonec začala zvracet a dostala zimnici. Návrat do základního kempu ale znamená prohrát s časem. Předpověď počasí jasně vymezila dny, kdy je možné se o vrchol pokusit, a Kolouchová tak zbytek svého týmu pozorovala zespoda dalekohledem. "U takového kopce víte, že to není slabost, když se vám to nepovede napoprvé, napotřetí, kdykoli. Přesto odmítáte vnitřně zpracovat, že to nešlo. Zvlášť když se to povedlo vašim parťákům, se kterými jste se pár hodin předtím rozdělili a oni během několika dnů dosahují vrcholu. To nemáte šanci přebít ničím jiným, než že tu bezmoc a zmařené očekávání přetavíte do něčeho jiného. U mě to byla ještě intenzivnější příprava na další pokus. "
V tom roce navíc zažila smrt v přímém přenosu, když v půlce úseku mezi jednotlivými výškovými tábory spadl kanadský horolezec. "Okamžitá reakce byla šílená, masakr emocí, šok, překvapení, strach. Musíte se přinutit zklidnit a soustředit se na bezpečné dolezení do výškového tábora a tam teprve řešit, co dál," vzpomíná. Cesta navíc zabere třeba čtyři hodiny intenzivního soustředění.
"Všichni na sebe dobrovolně bereme riziko spojené s výstupem na osmitisícovku. Statistika na K2 je přísná a všichni si toho jsou vědomi. Špatně se vysvětluje, proč to všechno dobrovolně podstupujeme a jsme ochotní tomu tak moc obětovat. Ale najednou se ta hora před vámi zhmotní, je jako magnet."
V klidu začne pracovat hlava
Nejhorší momenty prožívá při expedicích sama ve stanu. To jsou chvíle, kdy mají horolezci den za sebou, napětí pomine a ve zdánlivém období klidu se rozjede hlava. Pochyby, nejistoty, stesk po dětech, který se však naučila alespoň částečně odstřihnout. Když Kolouchová spadne do splínu, vytáhne svůj talisman, malou japonskou panenku, která pláče. "Není nijak pozitivní, dostala jsem ji kdysi od táty a beru ji všude s sebou. Vždycky se na ni podívám a řeknu si: A dost, přestaň bulet a litovat se. Tohle je tvoje volba, jsi tady, protože tady chceš být, a máš za sebou rodinu, která ti umožnila vystřelit z běžného života a dala ti hájený čas, aby sis lezla na kopec. Tak teď je na tobě si trochu hrábnout a ukázat, že ten čas k něčemu bude."
Nehledě na náročnost expedic jsou pro dobrodruhy velmi těžké i návraty do běžného života, o kterých se ve stínu heroismu tolik nehovoří. Vytržení z reality je totiž většinou velmi dlouhé. "Na jednu stranu se těšíte, až to skončí, zidealizujete si všechny krásné věci a výdobytky moderního světa, stýská se vám po rodině a blízkých. Ale najednou je to otázka dnů, kdy budete doma, a já jsem bytostně zažívala stavy, že zpátky nechci. Je to strašně nefér vůči mým blízkým, ale oni to vědí a myslím, že si to i prožili. Najednou je doma někdo, kdo jako by spadl z Měsíce. Přijel mimozemšťan, který se musí znova adaptovat."
Nebojí se, že přijde moment, kdy už nebude cesty zpět? "Návraty mi dávají sílu zase vystřelit, jedno bez druhého nejde. A rodina je pro mě pořád priorita." To, že se vybouří na kopcích, považuje za předpoklad šťastného života. A ten je podle ní o hledání vlastních životních Everestů a K2.
I ona se už těší na dokument, který v době rozhovoru ještě neviděla. Jana Počtová jí prý nemluví do lezení, a tak nemá ona co mluvit do filmu. Sama je zvědavá, co přinese. "Myslím, že to bude hodně autentické, nejde tam mít masku, být vždy perfektní," říká. "Není to jako Instagram, svět úsměvů a stylizace vytržené z reality. Tam se nesdílí momenty, kdy je vám mizerně a máte ubrečené oči, neprezentuje se nezdar. Ale úspěch je vlastně spousta dílčích neúspěchů a schopnost opakovaně se zvednout a jít dál. A i o tom bude náš film."
S drakem na vlnách
Paula Novotná si připne na nohy prkno a tažená létajícím drakem dělá efektní triky. V kitesurfingu patří k nejlepším.
Cestovat po světě, trávit většinu času na krásných plážích a živit se svým koníčkem. Co víc si přát?! Sedmadvacetiletá Paula Novotná miluje chvíle, kdy se prohání oceánem. "Vítr, vlny, jen já a můj kite, nic mě neruší, je tam klid, žádné problémy. V tu chvíli cítím štěstí, strašně mě to naplňuje." Takže ideální povolání? "Většinu času ano," kývne rodačka z Hradce Králové.
Vítr, vlny, jen já a můj kite, nic mě neruší, je tam klid, žádné problémy.
Ne vše bývá tak růžové, jak se na první pohled zdá. A tenhle příběh není výjimkou. Novotné bylo teprve 21 let, když si podruhé přetrhla křížový vaz v koleni. Bylo to na tréninku v Brazílii − a když uslyšela od doktora diagnózu, málem se zhroutila. Z předchozích zkušeností věděla, jak dlouhá rekonvalescence ji čeká. Jak se bude měsíce znovu dostávat do kondice. Jak bude muset znovu bojovat o místo mezi kitesurfingovou elitou. Tehdy si říkala: Mám to ještě zapotřebí? Chci znovu dřít, jen abych se vracela do kolotoče neustálého cestování, balení, vybalování a soutěžení?
A samozřejmě nikde není psáno, že nepřijde další zranění… Kitesurfing je sice podle Novotné bezpečný sport, tedy když na vodě zachováte klid a dodržujete pravidla, jenže její chorobopis zahrnující kromě obou přetrhaných vazů třeba i obě zlomená zápěstí, je důkazem, že zranění k němu zkrátka patří. Aby ne: vyžaduje velkou dávku zručnosti a schopnost přizpůsobit se větru a vodě.
Létá i Obama či Brad Pitt
Při kitesurfingu jezdíte na speciálním prkně (kiteboardu), kolem těla máte připnutý trapéz, na který je přidělaný tažný drak. Právě ten slouží na vodní hladině jako váš motor, jeho palivem je nevyzpytatelný vítr, proto se tenhle sport dělá výhradně na větrných plážích. Mezi oblíbené lokality patří třeba Kanárské ostrovy, Filipíny, Jihoafrická republika, Dominikánská republika či Brazílie.
Mohutně se začal rozvíjet koncem 90. let, dnes se mu věnuje už přes milion nadšenců, mezi nimi třeba Barack Obama, princ William nebo Brad Pitt. Existují pochopitelně i soutěže, v nichž se soupeří v řadě disciplín rozdělených podle různých kritérií: jednou se odměňuje rychlost, jinde výška skoků a někde zase předvedené triky. Právě v poslední zmíněné kategorii, která se označuje jako freestyle, se mezi hvězdy vypracovala i Novotná, a loni dokonce vyhrála závod Světového poháru na Fuerteventuře.
Ke kitesurfingu ji přivedli rodiče. Celou rodinu pro sport nadchl její otec, který tento sport poprvé zaregistroval při jazykovém kurzu na Maltě. Lidé létající na dracích ho fascinovali, a tak celé odpoledne seděl na pláži a sledoval je. Hned po návratu si vyhledal českého trenéra a vyrazili spolu do Německa a Nizozemska, aby se na kiteboardu naučil. Vzápětí svým nadšením nakazil manželku, a tak začala rodina vyrážet na dovolené s obytným vozem a objížděla větrné pláže po celé Evropě.
Paulu, která odmala dělala sportovní gymnastiku nebo atletiku, tenhle sport brzy uhranul také. Začala přemlouvat rodiče, aby si ho mohla zkusit, ale do 14 let zůstávali neoblomní. "Tehdy ještě nebylo vybavení tak dobré jako nyní a nebylo to pro malé děti úplně bezpečné," ohlíží se Novotná. A tak rodiče bedlivě sledovala, pomáhala jim nafukovat, vyfukovat a skládat draky, až ve čtrnácti letech konečně dostala zelenou. Trénovat však mohla jen vzácně právě na dovolených, a tak jí trvalo rok, než se na vodě opravdu začala cítit jistě.
Brzy ji zlákala i možnost poměřit se s ostatními a rychle začala sbírat úspěchy. V Česku záhy zastínila konkurenci a po maturitě naskočila i do Světového poháru. Poprvé se mezi tři nejlepší v závodě dostala v roce 2013 na Fuerteventuře, loni tamtéž dobyla již zmiňovaný premiérový triumf. Smůla na podmínky v posledním závodě ji pak připravila o třetí místo v celkové klasifikaci. "Měsíc jsem na něj trénovala, ale pak nefoukalo a nedokázala jsem pořádně vyskočit," lituje. Ročník uzavřela jako pátá.
Olympijský sen
Směrem k budoucnosti má však svalnatá blondýnka smělé plány: letos chce k freestylu přibrat i disciplínu wave riding, při níž se na kitu sjíždějí vlny a provedení stejně jako u freestylu hodnotí porota. Jejím snem je účast na olympiádě v Paříži 2024, kde bude mít kitesurfing premiéru. Tam se bude závodit v takzvaném foilingu, kde se jezdí na speciálně upraveném prkně vznášejícím se těsně nad hladinou. A soutěžit se bude ve dvojicích, tudíž se Novotná začíná poohlížet po vhodném českém parťákovi.
Sama má na kiteboarding dobrou povahu. Adrenalin ji odjakživa přitahoval, extrémní sporty vyhledává. Těšila se, jak si letos během přípravy v Jihoafrické republice seskočí s padákem. Tváří v tvář extrémním zážitkům strach nemá. "Zranit se můžete i cestou v autě," krčí rameny, ale pak připustí, že z nejsložitějších triků na prkně má přece jen respekt. I proto si přibrala na pomoc kromě anglického trenéra českou mentální koučku − na kitesurferku nezvykle početný tým. "U nějakých triků jsem si myslela, že je nemůžu nikdy zvládnout, že se nedokážu odvázat a dostat do takové výšky. S ní jsem si ale prošla postupně všechny kroky a díky tomu zvládla ten strach vymazat," popisuje.
Jeden strach ale přece dosud vytěsnit nezvládla. "Nesnáším horory. Do domu hrůzy bych nikdy nešla, to bych nepřežila," přizná Novotná. I její touha po adrenalinu tak má své meze.
Make-up a vlasy: Dagmar Kršková; Styling: Ivana Pražáková; Supervize: Thea Kučerová.
Děkujeme za zapůjčení modelů značce Marks & Spencer a za poskytnutí zázemí na focení Domu Módy.
Jít do toho po hlavě
