Co má rád? Nepochybně Braník. Tady žije, tady tvoří, místní sál Dobeška proslavil s divadlem Sklep jako herec a později rekonstruoval jako architekt. A tady si s námi také dává sraz. Přiřítí se v Citroënu 2CV, známém jako Kachna, ikonickém francouzském autě, které také velmi stylově, po francouzsku, zaparkuje tam, kde je právě místo, klidně šikmo. David Vávra má rád i blízkou vyhlídku na skále nad Vltavou s fantastickými pohledy na řeku, Hradčany a zlíchovský kostelík (ještě o něm bude řeč). Tady před několika lety vytvořil dřevěnou vyhlídkovou terásku, z níž se krásně kouká. Teď si ale vybírá lavičku, na které se pohodlně usazuje, zapaluje si doutníček a otevírá plechovku piva. Popravdě jsem tady nikdy nebyl a už teď je jasné, že tohle bude rozhovor s nejhezčím výhledem v historii 66 otázek. David Vávra prostě vypadá, že má rád život, rád se dívá kolem sebe. Mluví přesně tak, jak ho znáte třeba ze Šumných měst. Jakoby archaicky, vznešeně, ale nikoliv povýšeně, s lehkým nadhledem a tak nějak neustále okouzleně. A víte, co David Vávra nemá rád? Spekulativní otázky. Ale to v tuhle chvíli ještě netuším.

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez přípravy, odpověď může odmítnout nebo říct "nevím". Ale 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Děkuji za optání. Navzdory paradoxní době, která jedincům nepochybně přináší utrpení, si planeta asi oddychla a já své šťastné chvíle protahuji do svých nejšťastnějších chvil právě teď.

2. Co je momentálně vaše největší radost?

Klid, čistá obloha, méně aut, méně hluku, více vzájemnosti.

Něco vám prozradím − většina tištěných rozhovorů se při přepisu upravuje. Často pro srozumitelnost a téměř vždy z hovorové do spisovné češtiny. Tentokrát se tak nestalo. To, co čtete, tak takhle Vávra opravdu mluví. Je to fascinující, okouzlující a skvěle se to poslouchá.

3. Co vám momentálně nejvíc chybí?

Vlastně mi nic nechybí. I když dneska jsem měl zrovna sedět v Chorvatsku na kole, takže bych mohl říct, že mi to chybí… ale nechybí. Jsem rád. Je to prostě jen oběť za to zvolnění.

4. S divadlem Sklep fungujete téměř padesát let. Jak se tak dlouhou dobu dá udržet poetika či humor takového souboru, když člověk nevyhnutelně stárne a mění se?

Jde to jedině v tom případě, když to není hlavní profesní a životní náplň a když se to dělá pro radost. Pak se to udržet dá.

5. Jaký nejlepší vtip znáte?

Kdysi za bolševika se říkalo "odešli". Tak třeba jenom "odešel"?

6. Jak podle vás vypadá ideální místnost?

Ta, ve které právě jsem.

7. Čím podle vás momentálně ztrácíte nejvíc času?

Rád ho ztrácím. Momentálně jsou to společná jídla s rodinou. Nikdy jsme si tolik společného času neužili.

8. Byl jste jednou z výrazných tváří České sody. Mohla by se dnes Česká soda vysílat, a pokud ano, v čem by byla jiná?

Nemohla, protože naše demokracie není tak otevřená a všelijaké rady a orgány zasahují do vysílacích schémat více, než se to dělo dřív. A zadruhé: politici tvořili realitu a my k ní přidávali surrealitu. Ovšem dneska někteří politici a přední osobnosti nabízí svým voličům komplexní balíček. Dodávají jim tedy realitu se surrealitou v jednom. A pro nás už tam není prostor.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

9. Pořad byl často kritizovaný za humor, který byl prý za hranicí… vlastně těžko říct čeho… Kde je podle vás hranice humoru, za kterou se nedá jít? A existuje vůbec?

Hranice humoru má v sobě podle mě stále stopu lidskosti. Tedy že na extrém reaguji extrémem, nikoliv zlobou.

10. Jaký skeč České sody máte dodnes nejraději?

Kolik máte dětí? Hm, taky vám nemůžu říct: Které máte nejraději…? Takže musím odpovědět, že ten, na který si zrovna vzpomenu.

11. Je český smysl pro humor specifický?

Určitě, možná se svojí určitou suchostí blíží i anglickému. Je to podle mě dáno naším zařazením ve středu Evropy, kdy nám humor umožňoval vycházet z obtížných chvil našeho národa. A tyhle momenty se táhnou nepřeberně historií. My jsme si prostě z těch všech, kteří procházeli touhle zemí, ať už z východu nebo ze západu, prostě museli dělat srandu.

12. Když už o tom mluvíme − jste z generace, která si devadesátá léta opravdu užila. Co podle vás bylo na devadesátých letech nejlepší a nejhorší?

Rozhodně nejlepší bylo to, že jsme získali svobodu a že to byla doba havlovské rozjařenosti. A v té rozjařenosti je i ten problém. Kvůli ní jsme možná k některým věcem přistupovali dost lehkovážně a nezastavili jsme včas určité extremistické úchylky. A to žijeme dodnes.

13. Další velká televizní věc byla Šumná města, možná první zásadní pořad, který popularizoval architekturu u nás. Myslíte, že ten pořad pomohl vnímání architektury?

Jestli něčemu drobně pomohl, tak tomu, že se zlepšilo povědomí o architektuře dvacátého století a především o industriální architektuře té doby. Protože na ni byl primárně zaměřen. V brzkých devadesátých letech nebylo možné zprznit barokní kapličku, ale industriální stavbu nebo funkcionalistickou vilu ano. To se doufám změnilo.

14. Proč se podle vás nestaví v Česku dostatek zajímavých staveb?

Já myslím, že zajímavých staveb se staví hrozně moc, ale máme tady trochu méně osvícené investory a státní aparát a máme tady velkou bázlivost některých státních úředníků.

15. Na jakou budovu se nejraději díváte?

Musím vám odpovědět stejně, jak už jsem odpověděl: na tu budovu, na kterou se právě dívám. Každý moment tohohle života mi přináší radosti, které ale zároveň mohou být i starostmi. A já tu přesnou hranici neznám. Třeba se dívám na blbou budovu a je to taková starost, která ale vzápětí přejde v radost z toho, že se s tou budovou třeba v budoucnu něco zajímavého stane.

Poprvé jsme narazili na problém "spekulativních otázek". David Vávra se prostě nerad pouští do samoúčelných imaginací (protože přesně k tomu je tenhle druh otázek určen). I když je nepochybně kreativní, zároveň se nenechává vylákat k nějakým výletům do představ pro představy a prohlášení pro prohlášení. Velmi pevně stojí na pozici někoho, kdo se v každém okamžiku snaží chápat svět kolem sebe jako nedokonalé místo. Což mi přijde neskutečně a neuvěřitelně zajímavé.

16. Prosím potvrďte, nebo vyvraťte mi tvrzení: Praha není sebevědomá metropole, protože je příliš zahleděná do své minulosti.

A kdo to řekl?

Já.

Aha, já už se lekl, že jsem to někde řekl já. Na jednu stranu je to jistě pravda. Ale stejně jako každý názor má dvě stránky. Chtivost některých investorů vedla zvláště v devadesátých letech k tomu, že každý chtěl postavit budovu o tři nebo čtyři patra vyšší. Takže jistá bázlivost zde byla namístě. Na druhou stranu Praha byla a je málo odvážná. Třeba my se teď díváme na panorama Hradčan, které podle mě není ještě hotové. Chybí tam výrazný otisk konce dvacátého století.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

17. Jak radikální by ten otisk měl být?

Já jsem kdysi řekl, že Kaplického knihovna, o které tvrdili, že je vlastně příliš blízko panoramatu, by klidně mohla být na třetím hradním nádvoří. A doplňovat to panorama o organický tvar. Podívejte, dole vidíte kopuli svatého Mikuláše. A támhle ten elegantní osten letohrádku Belveder. A kdyby mezi tím někde byla ta chobotnice jako taková výrazná křivka… vůbec by mi tam nevadila. Vyplula by ze střech… krásná…

Tady se David Vávra zadíval na hradčanské panorama a zasnil se. A já tam v tu chvíli tu Kaplického chobotnici na okamžik taky viděl… A musím říct, že se mi docela líbila.

18. Kvůli koronakrizi se centrum Prahy prakticky vylidnilo. Je podle vás Praha bez turistů spíše mrtvější, nebo naopak spíše zajímavější město?

Je jiné. Je v tom něco krásného. Domy a sochy mají původní proporce a mají volnost dýchat. Na druhou stranu je v tom něco hrozivě nenormálního. Je to, jako když jsem seděl v parku v Jindřichově Hradci v poledne o víkendu, kolem stříkaly vodotrysky a parkem běžela jedna šťastná holčička se zmrzlinou. A stejně v ovzduší bylo něco těžkého. A jak moc těžkého, se ukáže až s odstupem.

19. Kde nejdále od domova jste kdy byl?

Za komunistů vždycky lidé prchali do Austrálie, protože to bylo nejdál od bolševika, takže asi tam…

20. Jaká je podle vás nejpřeceňovanější a naopak nejméně doceněná budova v Čechách?

Já tyhle spekulativní otázky nemám rád, protože právě teď si nevzpomenu přesně a pak bych si třeba vzpomněl, že jsem si vzpomněl špatně. Ale zdá se mi, že některé hrady z konce devatenáctého století, tedy jsou to spíš pseudohrady, jsou zbytečně přeceňované a jsou to spíše eklektické kýče. A nedoceněná je podle mě spousta staveb z dvacátého století, někdy i práce mých vrstevníků, které se ztrácí pod nánosy střední konfekce. Ale to je možná daň těm ikonickým domům, ke kterým tak rádi občas vzhlížíme. Protože někdy jsou i ty ikonické domy přeceňované, jsou totiž jediné. A vlastně by člověk asi přirozeně neměl dělat jen ty ikonické stavby. Myslím, že kouzlo spočívá v tom, když architekti dělají stavby, které jsou ušlechtilé a přitom nenápadné. Pro mě osobně byl pozitivní vrchol, když jsem dělal přestavbu galerie a přišla za mnou jedna paní a říkala mi: Pane architekte, co jste tady vůbec dělal? A ano, vyboural jsem spousty příček a spousty špatných oken, ale to ona nepřečetla. A právě o to jde. Aby vedle ikonických staveb byly i takové stavby, kde si ani nevšimnete, že zde architekt přiložil ruku k dílu.

21. V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

Rád bych žil v některých obrazech, ale jak jsem říkal, tohle jsou ty spekulativní otázky… Ale víte, mně se poslední dobou zdají neuvěřitelně živé sny v absurdních prostředích, kdy mluvím dlouze s lidmi, kteří už odešli. S přáteli, rodiči. A mám dojem, že ve snech žijeme. Jako myslím opravdu, že tam prožíváme úplně stejně, jako když bdíme. A ty sny jsou někdy tak zajímavé, že to jsou samy o sobě umělecká díla… Takže, já už mám asi splněno.

22. Kdybyste mohl naprogramovat jeden televizní kanál v českých televizích, co by se v něm vysílalo?

Zušlechtění. Kultura, výstavy, divadla, obrazy. Mě třeba návštěva galerií strašně umravňuje. Takže něco jako ČT art, ale přes den. Aby si lidé, kteří jsou doma nemocní, mohli zapnout televizi a bylo tam umění. A trochu mi chybí osvícená diskuse o problémech.

23. V jakém období svého života byste chtěl žít napořád?

Nejlepší je naivní dětství, kdy do člověka vstupují všechny prvotní impulzy a zároveň si neuvědomuje tíživé souvislosti. Já často říkám, že mé dětství bylo v obrysech plastové architektury Expa 58, té doby, kdy slovy mého kamaráda "sklolaminátové židle Expo 58 vynesly Jurije Gagarina z objetí zemské tíže vzhůru do kosmu", tedy v tomto období bych chtěl žít. Asi bych měl vidět i ty stovky lidí zavřených v komunistických lágrech, ale zároveň nemohu popřít, že to pro mě bylo šťastné období. Stejně jako normalizace, kdy nám jednoduchý nepřítel vymezoval naši pozici.

24. Pokud vím, spolupracujete na návrhu stanice metra D − co podle vás novým stanicím metra nejvíc chybí a co hlavního byste do nich chtěl dostat?

Já do toho měl na počátku vstoupit tvůrčím způsobem, ale přišlo mi to… jak to říct… trochu egoisticky nepravdivé, tak jsem si raději vybral takovou pozici spíše poradenskou, kdy jsem inicioval, společně s Metroprojektem (který tuto trasu má na starosti), pražským magistrátem, dopravním podnikem a Národní galerií, vyzvané soutěže na jednotlivé stanice, protože mě zajímá průnik umění do volného prostoru, tedy přesněji střet výtvarného subjektivního názoru a účelové stavby, jako je metro. A přijde mi zajímavé, že stanice, jak jsou teď navržené pro trasu D, v sobě mají otisk několika generací. Podílí se na nich čtyřicátníci i doyeni české výtvarné scény, jako je třeba sklář pan profesor Vladimír Kopecký nebo profesor Stanislav Kolíbal.

25. Jakou jednu věc ve svém životě byste chtěl změnit, ale z nějakého důvodu to zatím nejde?

Člověk může změnit jen ty své omyly, o kterých ví. O těch, o kterých neví, se dozví až později.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

26. Co vás naposledy přivedlo v úžas?

Mě přivádějí v úžas tyto dny. A jejich jinakost. Možná bychom si tenhle měsíc nebo měsíce oddechu měli dopřávat častěji.

27. Jakou nejdivnější věc jste o sobě slyšel?

No třeba mě dali na seznam židovských umělců. Vůbec je tedy paradoxní, že někdo takový seznam sestaví a také proč. Asi aby šli rychleji do transportu. Ale já bych tam nakonec s kolegou Šteindlerem klidně šel. Už mám trochu odžito, tak by mi to zas až tak nevadilo.

28. Kdybyste si měl vybrat, zda si vás lidé budou pamatovat jako talentovaného architekta, nebo zábavného herce a autora, co byste si vybral?

Nevybral bych si nic, to musí určit doba. Ale jsem architekt, divadlo je zábava.

29. Na co se nejraději koukáte?

To už by bylo potřetí, kdy bych odpověděl stejně…

30. Na jakou otázku byste chtěl nejvíc znát odpověď?

Takových otázek je hrozně moc. Ale druhá věc je, zda po té odpovědi tolik toužím. Člověka napadá, co bude, až nebude kultura, život blízkých, život člověka. Ale to je na druhou stranu to nejpodstatnější tajemství. Kdybychom ho znali, tak by cesta světem asi byla hnusná. Protože pokud není tajemství v životě, tak je to celé nesmysl. Ale my neznáme řád věcí jinde…

31. Umělecky i osobně jste spjat s Prahou 4, na jakém místě jste tady nejčastěji, ať vám znovu nedávám spekulativní otázku?

Na zahradě. A v posteli. Ale vážně. Podívejte se třeba tady na ten výhled. My na Dobešce to máme tak, že naše Hradčany jsou támhleten zlíchovský kostelíček. Takže určité malé měřítko velkého je nám tady dané. Jak říkal kolega malíř František Dvořák: Na Hradčany si udělá okno každý blbec. Ale na zlíchovský kostelíček jen někdo.

32. Jakou otázku, kterou vám lidé kladou nejvíc, nesnášíte?

Nedá se říct, že je taková. Některé se opakují, ale za to si můžu sám.

33. Je architektura podle vás spíše umění, nebo věda?

Vědecké umění. Je to vrchol estetické pyramidy v každém případě.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

34. O čem nejraději mluvíte?

O tom, na co se mě zeptají. Když znám odpověď. Když ji neznám, řeknu: Nevím, dál.

35. Současná situace změnila úplně způsob toho, jak fungujeme. Jakou jednu věc ze současného stavu byste chtěl nechat pro "normální časy"?

Zpomalení. To je dobré.

36. Baví vás hrát stejně, jako vás to bavilo dřív?

Já bych to jinak nedělal. Víte, já teď prožívám druhou koronu. Před rokem jsem po borelióze ochrnul a nemohl hýbat rukama. A to mi život už docela vyčistilo. A teď se mi ten trend jen potvrdil. Takže se bez mnoha věcí obejdu. A mnoho věcí nemusím. Já jen můžu.

37. Co je podle vás smysl života?

Důstojně zemříti.

38. Wikipedie o vás mimo jiné říká, že máte blízko k monarchismu. Pokud je to pravda, jakou největší výhodu podle vás monarchismus má?

To je nějaká blbost, kde to Wikipedie našla? Já bych řekl, že jsem typický sociální demokrat první republiky. Ale možná jsem něco takového řekl v době, kdy jsme neměli, a vlastně doposavad nemáme, žádnou instituci, vůči které by lidé měli úctu. Máme v genech, že všechno musíme zpochybnit. Všechno se zpochybní, zrelativizuje… A panovník je trochu nezpochybnitelná veličina. A navíc teď, když už nemusí vládnout, jsou monarchové jakýmisi ombudsmanskými mentory a ušlechtilými ikonami.

39. Jakou věc podle vás lidé nejvíc nechápou nebo podceňují, když si zařizují bydlení?

Roli dobrého architekta, který jim jako pomocník ušetří nejen spoustu krušných chvil v blbém bytě, ale i peníze, protože peníze investované do architekta se několikanásobně vrátí.

40. Na co se momentálně nejvíc těšíte?

Chtěl bych říct, že na to, až skončím tenhle rozhovor s vámi… (smích), ale ne, není to pravda. Každá chvíle je dobrá. Protože každá chvíle, kdy člověk žije, je dobrá.

41. Co je podle vás na architektuře nejlepší a co nejhorší?

Otrava některých procesů architektury je součástí finálního, kýženého uspokojení, nebo relativního uspokojení. Takže chvíle, které přináší ten dlouhý stavební proces, nakonec násobí radost z výsledku. Jasně, vidíte spoustu chyb, ale nakonec prostě přijde takové uvolnění, ale cítíte zároveň prázdnotu. Je to, jako kdybyste složili maturitu. Stavby naštěstí žijí, takže vám i potom přinášejí spoustu radostí, ale i starostí.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

42. Kdy jste se naposledy opil a jaké to bylo?

A víte, že docela nedávno? Když jsme se poprvé po dlouhé době před týdnem sešli na fotbale! A bylo to skvělý!

43. O čem sníte?

Už jsem to říkal. Já mám sny tak dramatické, že o ničem už snít nemusím.

44. Jakou nejdůležitější věc jste se v životě naučil?

Je dobré být stále nedostudován.

45. Je něco, co jste někdy toužil postavit, ale nepovedlo se vám to?

Nemám takovou ideu. Navíc, vysněný projekt, ještě třeba bez omezení, je pro mě tím nejhorším zadáním. Protože architektura je dialog se zadavatelem a místem, kde se stavba vytváří. Případně i časem, ve kterém se nachází společnost.

46. Ve svém portfoliu máte několik církevních staveb. Čím je specifické navrhování místa pro bohoslužby?

V obyčejné klice od dveří by mělo být něco neobyčejného, stejně jako v trafostanici. A u kostelů je to stejné. Jen je to někdy trošku větší zodpovědnost. Protože lidé na církevní stavby nahlíží tím pohledem, že to má být něco jiného, něco víc. A tak vám vnutí větší zodpovědnost. Ale nemělo by vás to vést k ustrašenosti.

David Vávra má za sebou rekonstrukci sborových domů církve evangelické v Braníku a Modřanech. Obě realizace jsou neokázalé, ale zajímavé a na pohled neobyčejně příjemné. Přesně takový se zdá být i Vávra jako člověk.

47. Jaké bylo podle vás vaše největší životní dobrodružství?

Asi to nedávné překonávání boreliózy, při kterém jsem ochrnul. Nikdy předtím jsem nebyl blíže smrti a nikdy jsem neměl takový životní zápas.

48. Jak by vypadal váš pravý opak?

Já tak nemám rád ty spekulativní otázky a vy mi dáváte jednu za druhou! Tak si mě popište a udělejte opak. To je vaše práce. (smích) Vy to za domácí úkol uděláte! Ať se taky trápíte vy a nejenom já.

I když Vávrovi mé otázky už touhle dobou zjevně lezly trochu na nervy, popasoval se s nimi famózně a beze ztráty humoru.

49. Uvědomujete si v každém okamžiku prostředí, ve kterém se nalézáte? Vnímáte architekturu a okolní prostředí nonstop?

Myslím, že je dobré vnímat okolní svět jako člověk, a ne jako architekt. To, že jsem architekt, je z tohohle pohledu druhotné. Člověka to pak možná zbytečně zavádí do nějaké formality a ztratí pak smysl pro vnímání lidskosti, lidské pokleslosti. Takže když někdo něco na baráku poplete a není to zlý úmysl, tak to respektuju.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

50. Vrcholné období české architektury bylo jednoznačně mezi světovými válkami. Proč se podle vás na něj nepovedlo navázat ani tolik let po revoluci v roce 1989?

Já myslím, že těch období bylo víc. Neřekl bych, že to byla jenom první republika. Navíc si myslím, že se na ni navázat celkem povedlo. Ale první republika to měla snazší, protože přecházela z řemeslné zručnosti Rakouska-Uherska. Takže se všichni neučili všechno znova. Naopak po pokleslé normalizaci se řemeslníci a celý stavební průmysl vlastně učili znovu všechno. Takže ten příkop byl hlubší a cesta trnitější. A o to víc to bylo o tvůrcích, jak se s tím poperou.

51. Kdy jste si naposledy o něčem řekl "to je ale hnus"?

Když to nemusí být dům, tak je to každodenní pohled do tůně některých myšlenkových proudů v Česku. Vidíte závist, nepřejícnost, nedostatek citu a předsudky. Ale bohužel tomuhle se v médiích hodně naslouchá. Takže to potlačuje ty radostné zprávy, kterých je samozřejmě daleko víc.

52. Ve kterém historickém období byste nejraději žil?

Nechte toho, zase vám řeknu, že v tomhle! To je jako v tom filmu Woodyho Allena, kde by lidé žili raději v době Picassa a lidé z doby Picassa v impresionismu a lidé z impresionismu by raději žili v renesanci, ale tam by se jim zase žilo nekomfortně… Takže nemám to tak. Jsem nesmírně vděčný a šťastný, že jsem žil na přelomu těch dvou dob a nikdo mě díky tomu nemůže tak snadno opít nějakým příslibem…

53. Jakou svoji věc osobní denní potřeby máte nejraději a proč?

Kartáček.

54. Kdy jste se naposled s někým opravdu do krve pohádal a o čem to bylo?

S manželkou máme každodenní několikaminutové hádky o tom, že třeba já nějakým špatným hřebíkem něco přidělávám.

55. Co je váš největší hřích ve smyslu, že je to věc, kterou děláte, i když víte, že byste neměl?

Snažím se těch věcí vyvarovat. Když mě osud včas napomene.

56. Pokud platí, že se oblékáme tak, abychom o sobě něco sdělili, co chcete svým stylem sdělit vy?

Já málokdy chci… Ale dneska sděluju, že jdu ještě na jednu schůzku. Takže jsem dnes oblečen na rozhovor s architekty.

57. Jaký film jste viděl nejvíckrát v životě?

Asi to je Limonádový Joe. A filmy s Belmondem nebo Felliniho filmy.

58. Prosím doplňte větu: Myslím, že lidé by byli obecně šťastnější, než jsou, pokud by…

… se z toho zbytečně neposrávali. A navíc se nemají z čeho posírat. Posírají se neuměřeně. Většinou řešíme jen svoje libůstky.

Architekt David Vávra
Foto: David Turecký

59. Všímáte si u běžných věcí nejdříve tvaru, nebo barvy?

To přece nikdy nemůžete oddělit. To je zároveň. Určitému tvaru sluší určitá barva. Nebo lépe vyzní v nějaké barvě. Třeba támhleten dům s banální sedlovou střechou je jen tím, že je žlutý, najednou úplně jiný. Ta barva ho naprosto určila. Ale nemusí to tak být. V tomhle případě se však všechno dokonale propojilo a barva to završila. Navíc to navazuje na žlutou barvu támhleté rozhodcovské věže, kterou mám strašně rád.

Řeč je o rekonstruované loděnici Dukly Praha na Císařské louce z dílny Atelieru M1 architekti.

60. Jaký byl nejhezčí kompliment, který jste v životě dostal?

Ale to… no… člověk to má rád, ale že bych si to pamatoval, že bych se tím opájel a ponořoval se do toho, to ne. Vlastně někdy je to zajímavé. Člověk často touží po tom, aby o něm něco hezkého řekli, ale když to pak slyší, jako by mu to sebralo tu krásu. Když je to vyřčené, člověk najednou tak obranně uskočí.

61. Co rozhodně už nikdy v životě znovu neuděláte?

Řadu blbě emocionálních rozhodnutí. Ale neuděláte… asi to neudělám. Člověk by to chtěl neudělat. Ale povede se to?

62. Kdo je váš nejzajímavější přítel?

Teď by se hodilo říct pes, co? (smích) Ale radost bytí je skrz ostatní lidi, přátele a rodinu. Takže nemůžu říct jednoho, protože by to znamenalo, že jsem si na ostatní nevzpomněl.

63. Kdybyste se mohl stát na 24 hodin neomezeným vládcem České republiky, kterou věc byste udělal jako první?

Ježíšimarjá, vy jste nepoučitelnej s těma vašima otázkama, chlape! Já nemám touhu měnit definitivně. Já mám touhu měnit s tím, že se to možná nestane. To je přece strašná odpovědnost, měnit nevratně osud celé země, to nechcete…

64. Na jakou věc jste nejvíc pyšný?

Na to, že na ty věci až zas tak pyšný nejsem, protože veškerá lidská činnost má v sobě chyby.

65. Vedle koho byste chtěl sedět osm hodin v letadle? Mohla by to být živá nebo mrtvá osobnost.

V letadle se připravuju na to, kam letím, nebo zpracovávám to, kde jsem byl. Takže já se v letadle obecně nerad bavím a vůbec nesnáším, když se mě někdo na něco ptá. Zvláště když je ještě nalitej a říká mi něco o Šumných městech.

66. Jste zamilovaný?

Stále. Do všeho.