Pavel Kolář medicínou žije, to je jasné od prvního okamžiku našeho setkání. Sedíme v jeho kanceláři v motolské nemocnici, je sedm ráno a zatímco já se snažím uklidnit své vyděšené tělo, které obvykle v tuhle hodinu spí, profesor Kolář má před sebou další běžný den. Dlouhý den. Má nateklé oko a ve svém nabitém programu si na nás udělal hodinu a půl času, což je prakticky zázrak. Muž, který léčil a léčí prezidenty, sportovce a slavné na své soukromé klinice, ale i malé děti a běžné pacienty v Motole, vedle toho stíhá publikovat odborné články, přednášet, psát knihy, totiž rozhodně nemá času nazbyt. Když končíme, venku už čekají pacienti. Přesto Kolář působí klidně a stres, pokud nějaký pociťuje, na něm není znát. Mluví velmi potichu, pečlivě formuluje, o otázkách dlouho a poctivě přemýšlí, a když mu na něčem záleží, neváhá to trpělivě a srozumitelně vysvětlovat. Muž, který proti mě sedí, má daleko blíže k introvertnímu vědci než k tomu "lékaři z televize", kterého vídáte ve společnosti hokejistů nebo tenistů. Z toho mám radost, je fajn poznat někoho, kdo o medicíně, oboru, který máme stále častěji tendenci vnímat jako svého druhu showbyznys, dokáže hluboce, zajímavě a odvážně přemýšlet.

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez přípravy, odpověď může odmítnout nebo říct "nevím". Ale 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Mám se dobře.

2. Když vás naposled bolela nějaká část těla, a nemyslím teď nějakou chronickou nemoc, co jste dělal?

No momentálně mi do rána nateklo oko, tak jsem si musel vzít prášek a budu se muset pořádně vyspat.

3. Váš přístup k lékařství je založený na tom, že je vše provázané. Myslíte, že to oko je provázané s něčím dalším?

Samozřejmě. Většina onemocnění má vždy nějakou ovlivnitelnou příčinu. Velmi často za ní stojí nezvládnutá nebo dlouhodobá stresová reakce. Za normální situace by to měl můj imunitní systém zvládnout. Řešení není proto otázkou dalších prášků, ale také zamyšlením se, proč to nezvládl.

4. A vypátral jste tu příčinu? Když jde konkrétně o vás, tak máte takříkajíc všechny indicie…

Zatím ne, ale bude to souviset s větším zatížením z posledních dnů. Ono je to tak, že každá naše nemoc nebo porucha vzniká v systémových souvislostech a z nich se dá někdy určit jejich skutečná příčina. Najdu vám výhřez ploténky, ale to ještě není nemoc, protože se vám vůbec nemusí projevit obtížemi. Jestliže se vám projeví, tak musíme hledat příčiny. Ty zdaleka nemusí být v pohybu, ale jejich příčina může stát úplně někde jinde. Ukažme si to třeba na našich emocích, jako jsou strach, hněv, smutek, radost, znechucení, údiv, které jsou nehmatné a neviditelné. Dají se jen těžko standardně vyšetřit jako nálezy, které můžeme rozlišit běžnými moderními technologiemi − zánět v krvi, zúžení cévy, výhřez ploténky, žaludeční vřed, ledvinný kámen, nádor… Přitom mají zcela zásadní dopad do našeho nervového, hormonálního a imunitního systému. Ovlivňují tlukot srdce, tlak, potivost, peristaltiku, vyměšování, dýchání, trávení, polykání, myšlení, paměť, pohyb, sexualitu, sociální chování… Vstupují tím do imunologie, kardiologie, gastroenterologie, urologie, pneumologie, neurologie, kožního lékařství, gynekologie, endokrinologie atd. Mají objektivní dosah a vliv na všechny naše buňky, a dokonce do určité míry formují expiraci našich genů. Medicína je přitom nechává zcela stranou. Tím, že silně působí na náš centrální, hormonální a imunitní systém, se ve svém chronickém vlivu stávají častými důvody našich nemocí. Funguje to i opačně. Kvůli stresovým reakcím, které nemoc vyvolává, se stávají také jejich důsledkem. Dokonce projevy nemocí často předbíhají. Velmi dobře to vyjadřuje teze: "Nepláčeme proto, že jsme smutní, nýbrž jsme smutní, poněvadž pláčeme." V konkrétní poloze to znamená, že se emoce objeví právě v závislosti na nemoci. Já to mohu potvrdit na svém revmatickém onemocnění. Před tím, než se mi objeví jeho projevy, tak to pociťuji právě ve svých vnitřních pocitech.

To byla možná nejrozsáhlejší odpověď v rámci 66 otázek!

Já jsem chtěl, abyste, než budeme pokračovat dál, porozuměl, že ke každé nemoci je třeba přistupovat v systémových souvislostech, včetně psychických a sociálních. Ty vztahy nelze v žádném případě oddělovat. Vezměte si ještě jednou otázku stresu. Organismus na něj vždy reaguje nervově, pomocí vegetativního nervstva a také látkově, kdy vyplavuje stresové hormony. To vnímáme jako sucho v puse, bušení srdce, změnu dýchání, opocení… Tento proces nastavuje připravenost našeho organismu rychle a úspěšně se vyrovnat se stresovou situací, která přichází. Při působení chronického stresu se pak vyplavuje kortizol, který má spoustu účinků metabolických, významně tlumí imunitu a vždy vyvolává psychickou odezvu − strach, hněv, úzkost, zlost, ale třeba i naši radost. Jak už jsem zmínil, funguje to vždy oběma směry.

Pavlu Kolářovi skutečně záleželo na tom, abych hned zpočátku pochopil, jak o medicíně přemýšlí. Ale zároveň ta odpověď ukazuje, že má dar jasně a srozumitelně vysvětlit, o co mu v medicíně jde.

5. Kdy jste naposledy stál před problémem, o němž jste si myslel, že nemá řešení?

Víte, každý problém má své řešení. Jen se musíte někdy umět rozhodnout. Rozhodování vstupuje do našich emocí přes "rozum" a často vede k vnitřnímu konfliktu se silnou emoční a stresovou zátěží. Jeden z konfliktů je rozhodování mezi dvěma pozitivními tendencemi. Ten je z nich nejpříznivější. Vzniká, když se rozhodujete, jaké šaty si vzít na rande, jestli ty s výstřihem, nebo bez. Další konflikt je horší, je mezi dvěma negativními možnostmi, kdy se rozhodujete, zda si v možné léčbě vybrat operaci, nebo chemoterapii. Poslední varianta je mezi kladnou a zápornou možností. To jsou konflikty asi nejhorší. Vždy v nich něco získáte, ale vždy i něco ztratíte. Typickým příkladem je, že maminka řekne dceři: "Jestli půjdeš na rande s tím Pepou, tak mi nechoď domu", ať dcera udělá, co udělá, vždy o něco přijde. Buď ztratí maminku, nebo Pepu.

Až brutálně analytická odpověď dokresluje myšlenkový rámec, ve kterém se Kolář pohybuje. Na každou situaci nahlíží rozumově, což se ukáže v mnoha dalších odpovědích.

6. Co považujete za svoji největší kvalitu ve smyslu toho, co vás odlišuje od ostatních z profesního hlediska?

Možná je to schopnost empatie. Někdy je to u mě i kompatie, kdy si to sám přebírám tělesně. To je možná teď, to mé nateklé oko.

7. Jste nesmírně vytížený člověk, pracujete v Motole, staráte se o sportovce, jste hodně aktivní coby pedagog… Neměl jste někdy strach, že to vaše vlastní tělo jednou prostě nedá?

Samozřejmě měl, ale v mozku existuje takzvaný Stop!. Někdo ho cítí víc, někdo míň. A když se znáte a jste trochu trénovaný, tak do té zdi nenarazíte, máte brzdicí mechanismy. Takže zhruba cítím, kde je hranice, abych z toho stresového přešel do odpočinkového. Umět odpočívat je hodně důležité. I to se musíte naučit. V krátkém čase rychle zregenerovat je stejně těžké jako se naučit nějaký sport.

8. Co vás na lidském těle i po těch letech nejvíc fascinuje?

Ten stále tajemný prostor. Za předpokladu, že moderní věda nepochopí otázku vědomí, tak bude tento prostor dál tajemný. Věda toho probádala hodně, ale stále je na začátku. Například když se popsal genom, tak to byl převrat. Myslelo se, že budeme mít jasně předurčen osud a budeme přesně vědět, jaký gen stojí za naším chováním, nemocí, kdy se ta nemoc přesně objeví atd. Dnes se ukazuje, že genová předurčenost se nekoná. Nejsme vězni našich genů. Stále odhalujeme sílu vlivu prostředí, výchovy, kultury i naší mysli, které zcela zásadně směrují náš osud. Dokonce rozhodují o tom, jak bude v genu uložená informace převedena v reálně existující buněčnou strukturu nebo funkci. Je tu tedy stále velký prostor, na který máme svůj vliv.

9. Jakou zásadní myšlenku jste byl nucen přehodnotit?

To bych se musel zamyslet… Hm. Moje rodina chtěla psa. A já nechtěl. To jsem musel přehodnotit.

I když je tahle odpověď prakticky hotový vtip, řekl ji s kamennou tváří a jen téměř nepostřehnutelným pousmáním a zábleskem v očích. Což bylo vlastně ještě vtipnější. Buď mu to v soustředění nedošlo, nebo má naprosto fantasticky suchý smysl pro humor.

10. V začátku kariéry jste pracoval s panem profesorem Vojtou. Co nejzajímavějšího jste se od něj naučil?

Asi klinický pohled. Hlavně na děti. Naučil mě dívat se na projevy, ze kterých je možné číst patologii. Pak mě naučil určitou autenticitu, aby člověk nepřicházel k pacientovi s vedlejším úmyslem, ale s čistým úmyslem. A nastartoval ve mně určitý směr uvažování, určité paradigma, které jsem se snažil rozvíjet. Nemám rád, když má někdo nějaký názor v padesátých letech, jiný za deset let a zase jiný za dalších deset a argumentuje tím, že každý se může mýlit. Ano, souhlasím, každý se může mýlit, ale v nějakém periferním uvažování, nikoli v základním, nosném paradigmatu. O to by se měl člověk opírat celý život.

11. Jak vypadá váš běžný den?

Vstávám ve tři čtvrtě na pět, ve vládě ale být nechci, a většinou si jdu ven zaplavat. Někdy to vydržím až do zimy. Kolem šesté začínám v práci a v úterý, ve středu a ve čtvrtek mám vizity. K tomu porady s primáři, lékaři, porady v rámci fakulty a nemocnice. Dost často učím, tak v průměru dvě tři hodiny každý den, a k tomu mám pacienty tady v Motole. K večeru pak pacienty na Waltrovce nebo na Chodově ve svém Centru pohybové medicíny.

12. Říká se, že můžeme své tělo donutit udělat prakticky cokoli silou vůle. Je to podle vás pravda?

Ano. Už jsem o tom hovořil na začátku. Naše mysl a emoce vstupují do našich tělesných dějů velmi silně. Je to to třeba vidět na příkladu vnímání bolesti. Matka, která poskytuje první pomoc svému poraněnému dítěti a sama je zraněna, vůbec nebude vnímat bolest svého zranění. Bolest nepociťují ani lidé při různých krvavých rituálních obřadech, kdy si propichují tělo jehlicemi, nechávají se ukřižovat a po jejich skončení se jim rány bez sterilního ošetření vyléčí ve velmi krátké době. Těch příkladů je hrozně moc. Jsou sice extrémní, ale ukazují, že naše mysl má velkou sílu ovlivnit tělesné funkce. Může je ovlivnit pozitivně − placebo, ale i negativně − nocebo.

Pavel Kolář si tenhle svůj pohled na medicínu prakticky vydupal, nicméně je stále zřejmější, že je to pohled rozumný a logický, který zapadá do moderních poznatků medicíny. Fascinující.

13. Byl jste jedním z lékařů, kteří se na začátku pandemie vyjádřili velmi negativně vůči opatřením vlády. Varoval jste před panikou z toho viru. Myslíte, že vám čas dal za pravdu?

Určitě. Stojím si za tím. To, co jsem napsal na začátku, se naplňuje. Dnes jsme v situaci, kdy děláme nemocné ze zdravých. Když bychom dělali tolik vyšetření co dnes na covid u lidí bez příznaků a zaměřili se třeba na zlatého stafylokoka nebo jiné přenosné viry či bakterie, tak bychom museli nechat v karanténě půl republiky. Tito lidé s nimi žijí, jen se jim momentálně neprojevují. Pracují přitom třeba i v potravinářství nebo zdravotnictví.

Od začátku covidové pandemie Kolář hlasitě razil názor, že reakce společnosti na virus je přehnaná. V tomto bodě je možná na závěry stále brzy, ale zdá se, že i tady se vývoj přiklání na jeho stranu.

14. V současné době jsme posedlí zdravím. Je to správný trend?

Samozřejmě o zdraví se člověk musí starat. To je dobře, ale velmi také záleží na motivaci k tomu celému. Když člověk žije zdravě, měl by k tomu mít zdravý motiv. Žijete zdravě, děláte všechno pro to, abyste byl zdravý…, ale zároveň je třeba být připravený na to, že se může cokoliv stát a zdravý být nemusíte.

15. Jak vy sám vždy a za všech okolností pečujete o své tělo?

Přiznávám, že o tělo nepečuju tak, jak bych měl. Je to dáno mojí prací a způsobem života. Nicméně si myslím, že mám v sobě ten Stop! a vím, kdy si musím odpočinout. Je také důležité, aby člověk uměl pracovat s emocemi, aby se dokázal zklidnit a uměl vnitřně relaxovat.

16. Jste vnímaný jako lékař slavných. Léčil jste prezidenty, sportovce… Co je na této nálepce nejlepší a nejhorší?

Nejlepší nevím, ale spíš bych řekl zkušenost, kterou když zvládnete, tak přispívá k moudrosti. Nejhorší je vaše často omezená možnost, protože u těchto lidí vlivem jejich známosti vstupuje do jejich léčení hodně autorit, a to často s protichůdnými názory. Někdy to je kontraproduktivní. Člověk se také nesmí mýlit.

Pavel Kolář
Pavel Kolář
Foto: Lukáš Bíba

17. Dokážu si představit, že spoustu pacientů musíte odmítnout, protože jste právě ten slavný lékař Kolář. Ale váš den má stejně hodin jako ten můj. Jakým způsobem si při tomto vytížení a s nálepkou lékaře, který zázračně uzdravuje lidi, stanovujete priority, co pro vás ještě je pracovně důležité a co už předáte kolegům?

To je rozhodovací konflikt, který v sobě vedu a který mě stresuje. Ale člověk se vždy musí něčeho vzdát, jak jsme o tom mluvili. Vždy musí volit nějaké rozhodnutí. V tomto směru je určitá míra asertivity důležitá. Když neumíte říct ne, tak vás to dožene. Není dobré, že každému všechno slíbíte, a pak za rohem brečíte, kolik toho na vás je.

18. Jakou knihu jste přečetl nejvíckrát v životě?

Asi Anatomii.

19. Jakou největší chybu jste podle vás v životě udělal?

Neumím uvažovat v těchto kategoriích. Největší či nejmenší chyba neexistuje. Snažím se vždy vycházet z daných situací. Některých věcí samozřejmě lituji. Je pak hodně důležité si je uvědomit a při dalších rozhodnutích vědět, že je nemám dělat. Vždy se snažím věci, které cítím, že jsou špatně, nějakým způsobem posléze korigovat.

20. V jakém filmu byste rád strávil den?

To nevím. Tak nepřemýšlím.

21. Co považujete za největší problém současné medicíny?

Současný koncept medicíny je opřený o přírodní vědy, redukuje empirické vědění a stále více směřuje k převaze metodologicky zajištěného modelu myšlení. Účinnost většiny diagnostických a léčebných postupů je nutně prověřována důkazy. Díky důkazovým souvislostem převzala postupy v medicíně objektivní věda, která se stejně jako fyzika zabývá plně veřejným, viditelným a převeditelným a k prosazování svých výsledků využívá algoritmu a šablony. Dnešní medicína orientovaná na řízený výzkum a vyzbrojená novými technologiemi nahradila medicínu léčící celého člověka a z léčení se stala léčebná technika. Medicína tím ze svého uvažování vyloučila mentální stavy, emoce, vnitřní zkušenosti, mysl, protože jsou příliš subjektivní, soukromé a nelze je uchopit exaktním způsobem.

22. Jaké umělecké dílo vás naposledy opravdu silně dojalo?

Asi znovupostavení mariánského sloupu.

23. Kdy jste si naposledy zpíval a co to bylo?

Já moc nezpívám, protože bych se rušil. Není to příjemné ani mně.

24. Za co jste v životě utratil jednorázově nejvíc peněz?

Za bydlení.

25. Jaká je nejkrásnější věc, kterou vlastníte?

Svobodná vůle!

Jedna z otázek, o které Pavel Kolář přemýšlel hodně dlouho. Ta poctivost, se kterou hledal odpověď, která by ho uspokojila…

26. Jakou nejcennější věc vlastníte?

Duši.

27. Vypadáte, že hodně přemýšlíte − kdy jste se naposledy opravdu hodně rozesmál?

Já tak jen vypadám, směju se často… Třeba včera. Určitě nejsem morous. Jen někdy v práci.

Nutno říct, že teď odpovídal velmi soustředěně a jen několikrát se během rozhovoru pousmál. Přitom i tahle odpověď je velmi vtipná.

28. Na jakou věc jste nejvíc pyšný?

Pýcha není úplně moje vlastnost. Neznám toto slovo.

29. Trávil jste hodně času s českým hokejovým nároďákem. Co vás právě na hokeji tak baví?

Pro mě to je něco, co mě dostává do jiného sociálního prostředí a pomáhá mi to i v tom, že se sportem hodně učím i v oboru medicíny.

30. Jaký nejhorší hřích máte ve smyslu, že to děláte, i když víte, že byste neměl?

Je to rozpor, který má každý, když člověk jde proti svému etickému nastavení. Ale ne vždy se dokážete ubránit svým emocím a občas uděláte, co nechcete dělat. Jsou věci, co si člověk vyčítá. Ale každému se to stane, každý na tu červenou přejde. Důležité je nechodit stále.

31. Je i po těch letech něco, co vás dokáže na lidském těle opravdu překvapit a vy si řeknete: Ty jo!

Prakticky denně. Čím je člověk zkušenější, tím má lepší úhel pohledu. Má to ale jedno nebezpečí. Práce se stává rutinou. Vše máte tendenci zařazovat do vytvořených šablon a ztrácíte tu mladistvou, někdy naivní bezpředsudkovou snahu. Ta je důležitá stále. Ukážu ji na příkladu skutečného příběhu doktora Alberta Masona z roku 1952, který jsem nedávno četl. Mason se pokusil vyléčit u jistého patnáctiletého hocha velké množství bradavic. Jeho pokožka připomínala spíše sloní než lidskou kůži. Použil k tomu hypnózu. Ta se v té době někdy s úspěchem využívala. Již po prvním sezení došlo k ústupu v oblasti paže a postupně se jeho kůže stala zcela normální. Chlapec zase začal žít normálním životem. Když Mason přivedl chlapce ukázat chirurgovi, který se mu předtím neúspěšně pokoušel pomoci kožními transplantáty, zjistil, že se jako lékař mýlil. Nešlo totiž o bradavice, ale o smrtelnou genetickou chorobu, kongenitální ichtyózu. V té době to zjištění vyvolalo obrovskou senzaci. Mason byl oslavován médii a začali ho vyhledávat další pacienti trpící touto chorobou. Už nikdy se mu však nepodařilo být znovu úspěšný. Proč? Když Mason léčil nové pacienty, nemohl už zopakovat svůj drzý a emočně silný přístup mladého naivního doktora, který byl přesvědčen, že léčí bradavice. Už měl předsudek, že léčí pacienty, o kterých medicína ví, že jsou nevyléčitelní. Tím to ztratilo tu svou vnitřní sílu.

Skvělý vhled do toho, jak Pavel Kolář přemýšlí. A to nejen o medicíně.

32. Vedle které osobnosti, historické nebo současné, byste chtěl sedět osm hodin v letadle?

To je nereálné.

33. Kdy jste naposledy někoho seřval a proč?

Moc nekřičím, ale občas se stane, že to použiju v práci i v rodině. Kdy naposledy, si nevzpomenu.

Pavel Kolář
Pavel Kolář
Foto: Lukáš Bíba

34. Jak se jako lékař vypořádáváte s pacienty, kteří dělají něco, co jim škodí, i poté, co jim to řeknete?

Já to beru tak, že každý má svou svobodnou vůli a může se rozhodnout o svém životě. Já jim jen sdělím, jaký je můj pohled na to, co by měli a neměli. A tu odpovědnost si každý nese sám. Problém je někdy spíš ten náhled člověka. Existuje velké množství informací na internetu a pro mě je těžké vysvětlit tomu člověku správný náhled na onemocnění, aby věděl, co je podstatou, a neregistroval jen detaily. Máme problém s tím, že si vytrháváme věci z kontextu a přisuzujeme jim v systému vyšší hierarchickou důležitost, než ve skutečnosti mají, a neumíme prostě pracovat se systémovým zařazením těch informací. To je opravdu velký problém dnešní doby. Nerozlišujeme, co je pravda a co ne, co je důležitější a co méně, co je časově krátkodobé a co ne.

35. Hodně cestujete, jaké je vaše nejoblíbenější místo mimo Českou republiku a proč?

Mám rád Alpy. A párkrát jsem byl na Maledivách, kde jsem si hodně odpočinul.

36. Jste autorem něčeho, čemu můžeme říkat váš vlastní a originální směr v medicíně. Máte pocit zadostiučinění? Máte dojem, že jste si to vybojoval?

Nedělal jsem to pro zadostiučinění. Je to něco, v čem se snažím ukotvit své paradigma. Aby v tom byl systémový pohled, který má i nějakou trvanlivost. Jak to uchopí v budoucnu uchopí další generace, bude záležet, zda úplně neopustí hranice biologické přirozenosti člověka.

37. Kdybyste mě měl vzít na oběd, kam by to bylo a co byste mi objednal?

Tak asi do běžné hospody, někam, kde mají plzeňské a české jídlo.

Vše v jeho pracovně ukazuje na to, že si nepotrpí na výstřednosti, a tahle odpověď je toho také důkazem.

38. Řekl jste si někdy, že byste měl dělat něco jiného, než děláte?

Asi ne. Jsem moc rád, že jsem si vybral právě tohle. Kdybych si měl vybrat znovu, vybral bych to stejné. Jen bych uvažoval ještě o jednom oboru a to je imunologie, i když je pro mě trochu abstraktní.

39. Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?

Abych se nevytahoval.

40. Co je podle vás smysl života?

Dáváte mi těžké otázky na krátkou odpověď. Zkuste si sám sobě odpovědět. Bude to těžké… Asi zjednodušeně řečeno, žít tak, aby člověk život prožil v etickém a mravním rozměru, který mu nebude v jeho svědomí střádat příliš velké vrásky.

41. Pokud byste mohl udělat jeden radikální zásah do medicíny a celou ji tím posunout, co byste udělal?

Myslím, že náš život je zakotven v určité biologické přirozenosti a medicína by neměla až příliš vstupovat do těchto nastavených principů života. Musí mít nějaký etický rozměr a respektovat tuto biologickou integritu. Pokud začneme technologicky příliš zasahovat do našich životů, což už zasahujeme, tak to bude nebezpečné.

42. Jaká je vaše nejoblíbenější historická osobnost a proč?

Přiznám se, že mám rád Karla IV. Za svůj život pomohl založit, vybudovat a zrealizovat spoustu projektů. Ne jen developerské kanceláře k pronájmu.

43. Myslíte, že lékaři jsou obecně opatrnější lidé, protože znají následky rizikového chování?

Myslím, že to tak není. Lékaři se liší také podle odbornosti. Abyste mohl být chirurgem, musíte mít určité vlastnosti. Když budete příliš opatrný a o věcech pochybovat a někdy i nahlížet jako já v tomto rozhovoru, tak nikdy nebudete dobrý chirurg.

44. Jako lékař slavných jste byl na místech, kam se normální člověk ne vždy dostane. Jaké bylo nejbizarnější místo, kde jste se kdy s pacientem ocitl?

Měl jsem pacienty třeba na venkově v Číně.

45. Co vás žene?

Smysl pro zodpovědnost.

46. Prosím, doplňte větu: Lidé by byli šťastnější, kdyby…

Kdyby uspokojování jejich potřeb nebylo pouze v hédonistickém zájmu, tedy v maximalizování libých pocitů a minimalizaci odpovědnosti spojené s trápením.

47. Lidé by mohli výrazně pozitivně ovlivnit své zdraví, kdyby…

… se chovali více zodpovědně.

48. Porsche, nebo Ferrari?

Ani jedno.

49. Týden na chalupě, nebo týden na pláži?

Na chalupě.

50. Dobré hodinky, nebo dobré boty?

Dobré boty.

Pavel Kolář
Pavel Kolář
Foto: Lukáš Bíba

51. Pivo, nebo víno?

Pivo.

52. Finále Wimbledonu, nebo finále mistrovství světa v hokeji?

To jsou takové otázky… Finále mistrovství světa v hokeji.

53. Star Trek, nebo Star Wars?

Pořádně neznám ani jedno.

54. Jakou dovednost by podle vás měl mít každý muž?

Být muž!

55. Za co nejraději utrácíte peníze?

Za radosti druhým a za služby, které mně uvolní čas k mé práci.

56. Chtěl byste být neviditelný, nebo umět létat?

Nereálné.

57. Je něco, na co jste přišel až s věkem?

Věřím, že mi věk přináší každým rokem trochu moudrosti. V některých věcech už nejsem takový janek.

58. Jaká největší pověra se traduje o lékařích?

Asi to, že jsou všichni dokonalí. Přitom jsou to stejní lidé jako ostatní.

59. O čem sníte?

Já většinou nesním. Spíš v duchu stále přemýšlím o různých tématech, která mi vrtají hlavou. Tím zapomínám klíče, peněženku, tenisky, brýle… a dokonce jsem jednou zapomněl i svou dvouletou dceru na tenise. Teď mi to zapomínání způsobuje kvantová fyzika. Vnímám její zásadní význam a rád bych ji v rámci možností a rozměru mé inteligence více pochopil. Hlava však stárne a je plná těch stereotypií, z nichž lze těžko vylézt a prokopat se k tomuto revolučnímu směru.

60. V čekárně vaší kliniky na Waltrovce máte svůj portrét od Davida Černého v nadživotní velikosti. Jak velkou roli ve vašem životě hraje fakt, že vás lidé znají?

Nevím. Možná to má výhodu v tom, že váš názor má větší odraz do společnosti.

61. Čím jste v životě ztratil nejvíc času?

Zbytečnou administrativou a dialogy s přesvědčenými a zmanipulovanými.

62. Z čeho jste měl naposledy opravdovou radost?

Z toho, že jsem měl trochu času a našel jsem inspiraci pro novou knížku. Už jsem celkem daleko, ale její složitost mi teď možná dělá to nateklé oko.

63. Kdy jste si naposledy řekl: No to snad není možné?!

V souvislosti s určitým myšlením okolo covidu a kolem těch různých novodobých progresivistických trendů. Považuji to za velké nebezpečí do budoucna.

Je jasné, že Pavel Kolář uvažuje velmi racionálně a jako takový zjevně těžce snáší jakékoli výrony iracionality.

64. Jaký vtip vás naposledy rozesmál?

Jaký by se hodil… Aby nebyl dlouhý… Potká se papež s dalajlamou a papež mu říká, že studoval tu jeho reinkarnaci a že musí uznat, že na tom něco je. Dalajlama mu odvětí: "Vidíš, já ti to říkal už několikrát minule."

65. Je něco, na čem se s vámi vaše okolí neshodne?

Je. Vždy si ale s nadsázkou řeknu: "Chceš mít pravdu, nebo se hádat?"

66. Jste zamilovaný?

Ano.