První věc. Karel Poborský je na místě schůzky zcela přesně, respektive dřív. Druhá věc. Má pevný stisk ruky. Ne takový ten agresivně silný, ale pevný. Jistý stisk člověka, co má sebevědomí, ale zároveň je absolutně vyrovnaný. A třetí věc. Karel Poborský je strašně v pohodě. Jeden z nejznámějších fotbalistů své generace, muž, který uspěl v národním týmu, ve Spartě i Manchesteru United, je momentálně šéfem projektu mládežnických akademií ve Fotbalové asociaci České republiky. Zjevně je trochu introvert, ale ten klid a vyrovnanost z něj sálají na dálku. V kostkovaném obleku, košili, s brýlemi s nápadnými obroučky a designovým batohem přes rameno vypadá nenuceně elegantně a už na první pohled je jasné, že se udržuje v kondici. Na náš rozhovor přijel neokázale, na skútru, prý nechtěl řešit v ranní špičce parkování v centru Prahy…

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez přípravy, odpověď může odmítnout nebo říct "nevím". Ale 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Mám se teď krásně, děkuju.

2. Jak byste popsal to, co momentálně děláte?

Dělám to, co mě naplňuje, z čeho mám radost a čím se vlastně zabývám celý život.

3. Máte, pokud se nepletu, tetování od známého tatéra Musy. Proč zrovna od něj?

Protože jeho příběh je zajímavý, líbí se mi to, co dělá, má jasný rukopis. Dali jsme si kafe, padli jsme si do oka a dneska jsme přátelé, takže proto.

Lukáš Musil alias Musa je jedním z nejznámějších českých tatérů a bývalý vrcholový hokejista. Troufám si tvrdit, že povahou mají k sobě s Karlem Poborským dost blízko.

4. Pokud vím, věnujete se regionálním fotbalovým akademiím v rámci FAČR. Jaká to je práce?

Akademie nastavují jakousi laťku ve výchově mládeže v českém fotbale. Pracovníci akademií byli ti, kteří ukázali, že v kategorii dvanáct až patnáct let je potřeba realizační tým trenérů, fyzioterapeut, psycholožka i nutriční poradce a stálý trenér gólmanů. Takže je to v podstatě profesionální svět neprofesionálních sportovců. Přišel jsem k tomu jako ambasador, když už ten systém rok běžel. A dneska ho řídím. Děláme vlastní testování, motorické, fyzické, psychické, vnesli jsme do procesu i nové postupy a technologie. Snažíme se, aby mladí fotbalisté vyrůstali v co nejlepších podmínkách.

5. Proč vlastně fotbalisté a sportovci neumí ukončit kariéru?

Z mého pohledu je to jednoduché. Jste na vrcholu fyzických sil, je vám kolem pětatřiceti, měl byste si život užívat a najednou to musí skončit. Špičkoví sportovci jedou odmalička v zápřahu, málokdo vedle toho ještě něco umí, málokdo má něco vystudovaného… Takže v podstatě ve chvíli, kdy všichni ostatní jsou na vrcholu, začínají si život užívat a mají ho nějak srovnaný, profesionálům jejich život končí a začínají žít naprosto jiný život, který neznají, který je cizí, a to není snadné. A proto to spousta z nás úplně nedává.

6. Co bylo ve vašem případě jinak?

Já jsem to měl jednodušší v tom, že jsem měl východisko. V poslední sezoně jsem už byl spolumajitelem Dynama České Budějovice a byl jsem tam zároveň poslední půlrok i generálním ředitelem. Už jsem žil takový ten trochu nesmyslný dvojí život. Přišel jsem kolem sedmé do kanceláře, respektive jsem se zastavil v šatně, tam jsem se převlékl do sportovního, abych ušetřil čas, a šel do kanceláře už připravený na trénink. Udělal jsem poradu a v půl desáté jsem řekl končíme a šel na trénink. A v jednu jsem byl zpátky v kanceláři. Takže ano, nesmyslný život, šidil jsem obojí a dlouhodobě to nešlo. Ale jako přechodová fáze to fungovalo. Dohrál jsem sezonu a plynule přešel, akorát už jsem neseděl v kanceláři v teplákách.

7. Velkým tématem po vašem návratu do Sparty byl konflikt s trenérem Hřebíkem. Jak se na něj zpětně díváte?

Samozřejmě čas všechno nějak otupí a obrousí. Ale paradoxně, my jsme mezi sebou žádný velký konflikt neměli. Pan Hřebík vidí fotbal jinak, já ho vidím taky jinak, ale nehádali jsme se a nedělali si naschvály. Problém byl tehdy v tom, že já byl ve Spartě kapitán. A všechny problémy týmu kapitán přenáší dál a komunikuje s trenérem, respektive s vedením klubu. Byli jsme ve fázi, kdy se nám fotbalově přestalo dařit. Samozřejmě největší hromosvod byl Poborský, takže všechno šlo za mnou a mě to pomaličku začalo přerůstat. Takže jsem se se svým manažerem domluvil, že ustoupím z role kapitána. A on to měl předjednat na Spartě na vedení, což mi řekl, že udělal. No a pak jsem tedy složil kapitánskou funkci a ukázalo se, že to předjednané nebylo, a vypadalo to, že dělám nějakou revoltu vůči trenérovi. A pak přišla ta slavná SMS. Ale jak říkám, s Hřebíkem jsme měli jiný pohled na fotbal, ale to jsem měl s mnoha trenéry. Žádná zášť tam nebyla. My jsme si to pak vyříkali i s majitelem Danielem Křetínským. Podali jsme si ruku a tím to pro nás skončilo.

Poborského konec ve Spartě byl skandální mimo jiné i proto, že rozchod s klubem přišel opravdu pomocí esemesky. Ale jak se zdá, vše je zažehnáno, alespoň do míry, do které to jde.

8. Litujete, že jste se ze zahraničního angažmá vrátil tak brzy?

Já jsem se primárně vracel kvůli rodině, protože kluk začal chodit do školy. Ale pak jsem žil v Praze a rodina se odstěhovala na Hlubokou, takže to stejně nebylo ideální řešení. Možná bych o tom dnes uvažoval jinak. Ale nelituju, že jsem šel do Sparty. To vůbec ne.

9. Vy jste, pokud vím, vyučený klempíř, zároveň úspěšný podnikatel a manažer. Chybí vám podle vás vzdělání?

Kdybych měl vyšší vzdělání, tak by se mi obzor otevřel víc, to bezpochyby. Na druhou stranu, já jsem spíš zastáncem selského rozumu, v klidu se na věc podívat a rozebrat si ji, a pak ji řešit, nedělat z toho žádnou velkou vědu. Jsem ve sportu, jsem ve fotbale, což žádná velká věda není, i když spousta lidí z toho vědu dělá. Ale ten můj selský rozum mi na to zatím, myslím, stačí.

10. Rok 1996 a evropský šampionát přinesl jeden z největších úspěchů naší fotbalové reprezentace. Zároveň mnoho lidí tvrdí, že jsme tehdy hráli antifotbal. Jak vnímáte tenhle rozpor?

Hráli jsme hodně defenzivně, to je pravda. Bylo to hodně zajištěné směrem dozadu, ale zase tam bylo typově spousta hráčů schopných dát gól. Ale ano, spoustě soupeřů to nevonělo, to je pravda. Ale takový je prostě fotbal. Když se podíváte pár let zpátky, když trenér Mourinho s Interem Milán vyhrál Ligu mistrů, to byl pro mě antifotbal. Na to se vůbec nedalo dívat. Proti tomu náš fotbal v Anglii byl naprostý útočný koncert.

11. Na tomhle tom turnaji padl váš nejslavnější gól, fantastický lob proti Portugalcům. Kolikrát jste ho už popisoval?

To nevím, ale je to v podstatě součástí každého rozhovoru.

Pamatujete si, kde jste se dívali, když Poborský ten gól dal? Já ano.

12. Zeptám se teď na Tomáše Rosického. Momentálně sportovní ředitel Sparty šel podobnou cestou jako vy. Ze zahraničí, slavné jméno a do Sparty a do kanceláře. Sledujete jeho kariéru?

Sleduju, samozřejmě. Jeho role ve Spartě roste, dostává čím dál víc prostoru, což je správné. Jelikož za to nese zodpovědnost, tak by měl ta rozhodnutí dělat on. Nezávidím mu to, ale na druhou stranu v Česku není větší klub, takže mu to přeju. Tomáš má spoustu věcí za sebou, je to inteligentní kluk. Má důvěru Dana Křetínského, což je dobře, podle mě má potenciál stát se skvělým sportovním manažerem.

13. Už jsme mluvili o vašem fungování v mládežnických akademiích FAČR. Práce s mládeží je běh na dlouhou trať, výsledky budou vidět až za velmi dlouho. Není to frustrující práce?

Není. V akademii naše práce není o dnešku, ale končí, až ten konkrétní čtrnáctiletý kluk bude hrát za áčko. Na druhou stranu to dává prostor přemýšlet o tom nesvázaně, protože tam není ta tíha každého nedělního zápasu, každé sezony. Ten systém je zajímavý v tom, že my vlastně každé dva roky skautujeme každý kraj. Začínáme na dvě stě padesáti dětech, děláme oblastní tréninky. Dva roky vybíráme, až se z toho stane pětadvacet dětí, ty nastoupí k nám do školy. Ale ony k nám nepřestupují, zůstávají ve svých klubech. V pondělí přijedou, v pátek odjedou, mají v klubu trénink, hrají zápas a zase v pondělí nastoupí k nám. S hráči neobchodujeme, nejsme zatíženi přestupní politikou, my je jenom zdokonalujeme.

Karel Poborský
Karel Poborský
Foto: Alexander Dobrovodský

14. "Chceme, aby kluci našli lásku k fotbalu, ale ti, kteří se do fotbalu nedostanou, aby plnohodnotně prošli školstvím a byli připraveni na život." To je váš citát. Vy jste byl připravený na život ze začátku kariéry?

Vzhledem tomu, že jsem to přežil, tak asi jo. Ale třeba velká moje nevýhoda je, že já se učil ve škole rusky. A k angličtině jsem se dostal, až když jsem přišel do Manchesteru United. A učit se anglicky, ještě na severu Anglie... Takže jeden z programů v akademii je anglická olympiáda. Děláme ji celoročně a osm nejlepších bereme za odměnu někam do zahraničí, minule jsme byli na tři dny v Manchesteru. Zajistil jsem lístky, prohlídku stadionu, šatny… Byli jsme i u Pavla Nedvěda v Juventusu, snažíme se prostě mladé hráče motivovat, aby věci mimo fotbal nepodceňovali.

Z téhle série otázek je jasné, že Karel Poborský práci s mládeží miluje. Zjevně to jeho povaze dělá dobře. Není tolik vidět, ale dělá něco, v čem vidí smysl.

15. S kým během vaší kariéry byla největší legrace v šatně?

Největší legrace byla vždycky v českém nároďáku. Milan Baroš a spousta dalších kluků, kteří umí udělat srandu a umí ji i přijmout. Já si myslím, že moje éra reprezentace byla úspěšná i díky tomu, že jsme si v šatně sedli a byli jsme parta kamarádů.

16. Co byste zpětně označil jako vrchol své kariéry?

Já jsem tohle nikdy neuměl. Když nám královna dávala medaili, když jsem vyhrál tituly, když jsme s nároďákem někam postoupili, tak mi to vždycky došlo až s odstupem času, když jsem někde seděl třeba měsíce potom a řekl jsem si: jo, tohle se povedlo. Ale paradoxně jedna věc, která mě zasáhla okamžitě, přišla, když mě uváděli do síně slávy českého fotbalu. Všichni tehdy najednou vstali a začali mi spontánně tleskat. To mě dostalo hned na první dobrou a najednou se mi třásla kolena, knedlík v krku a nevěděl jsem, jestli mi potečou slzy. Takže to byla, myslím, trefa do černého.

17. Když jste odešel z Manchesteru United, musel jste odejít kvůli tomu, že jste měl stejnou pozici jako tehdejší naprostá hvězda, David Beckham. Nepřemýšlel jste, že byste změnil pozici v týmu a prostě zkusil hrát na jiném postu?

Takhle to bohužel nefunguje, možná v Česku, ale v takových megaklubech… Když už došlo na to, že se třeba zranili dva hráči ze základu, kteří hráli na postech na opačné straně, říkal jsem si, že by mě třeba mohl trenér postavit, ale místo toho přišel kluk z béčka a hrál. Tehdy mi došlo, že bude lepší, když si půjdu po svých.

18. Trenérem United byl Alex Ferguson, muž proslulý svými "fény", během kterých údajně dokázal hráče velmi od plic vyřvat. Zažil jste to někdy?

Musím říct, že tohle jsem nikdy nezažil. Už proto, že jsme tehdy hráli na vítězné vlně. Vyhráli jsme ligu, vyhráli jsme pohár, všechno šlo. Takže ano, byly tam pohovory, když se něco nepovedlo. Ale nezažil jsem, že by řval nebo něco házel.

19. Wenger, nebo Mourinho?

Mourinho, protože ho znám osobně.

Mezi dvěma hvězdnými trenéry posledních let v Premier League si Poborský nevybral Wengera, bývalého trenéra Arsenalu, ale jeho arcirivala Josého Mourinha. Hmmm.

20. Guardiola, nebo Klopp?

Klopp.

Mezi současnými trenérskými hvězdami té samé soutěže naopak vede trenér Liverpoolu.

21. Ancelotti, nebo Allegri?

Allegri.

Zde v souboji italských trenérů dvou rozdílných přístupů i generací Poborský vybral bývalého trenéra Juventusu.

22. Messi, nebo Ronaldo?

Ronaldo.

23. Beckham, nebo Zidane?

Zidane.

24. Henry, nebo Beckham?

Henry.

Alespoň zde se prosadila bývalá hvězda Arsenalu. I když proti hráči, který Poborského připravil o místo v týmu United.

25. Porsche, nebo Ferrari?

Porsche.

26. Dobré hodinky, nebo dobré boty?

Obojí.

Karel Poborský
Karel Poborský
Foto: Alexander Dobrovodský

27. Co byla vaše nejhorší životní investice?

Hmmm. Nejhorší životní investice… Musím říct, že jsem naštěstí úplně na ničem nevyhořel, neprodělal. Když už jsem na nich nevydělal, tak jsem vždycky odešel s nulou.

Zde Poborský při odpovědi poctivě zaklepal na dřevo.

28. Prosím, doplňte větu: Český fotbal by se dokázal zlepšit, pokud…

Pokud by pracoval víc.

29. Myslíte, že je to takhle jednoduché?

Není, ale ta otázka není takhle jednoduchá.

30. Už jsme o tom mluvili. Fotbal je atletičtější, fotbalisté jsou dynamičtější, výbušnější, běhá se od vápna k vápnu, presuje se. Dokázal byste si zvyknout na dnešní fotbal jako hráč?

Já jsem byl vždycky dobře připravený, s běháním jsem neměl problém, ani s kondicí, takže si myslím, že tomuhle fotbalu bych jako mladý stačil pořád. Ale dneska je opravdu fotbal trochu jinde. Je v tom víc presingu, potřebujete více technických hráčů a s tím je občas problém i v českém fotbale. Obecně je změna v tom, že při presingu je méně prostoru na práci s míčem, což je škoda, ale prostě fotbal se takhle vyvíjí. I opravdu největší hráči typu Messiho hrají s míčem pár minut za celý zápas.

31. Jakou největší chybu jste podle vás v kariéře udělal?

Že jsem nezůstal déle v zahraničí.

32. Který hráč ve vaší kariéře vám na hřišti nejvíc lezl na nervy?

Určitě takový nejmíň příjemný a musím říct, že jsme na sebe naráželi poměrně často, byl Edgar Davids. Nizozemec, taková malá podsaditá myš, zlý, obrovský bojovník, důrazný, přitom technický hráč.

33. Působíte jako člověk, který se během špičkové kariéry dokázal vyhýbat skandálům, což je na fotbalistu, který hrál v zahraničí a udělal kariéru ještě i doma, vlastně zázrak. Když procházím bulvár, vlastně vás nenajdu. Jak jste to dokázal?

Tak to je asi pochvala, ne? Je to hlavně tím, že v začátcích mé kariéry bulvár prakticky neexistoval. A na druhou stranu já nejsem typ, který by měl rád diskotéky a tyhle věci. Já si rád zajdu na dobrou večeři, nebo dneska na pivo s kamarády, ale abych potom šel ještě někam za písničkou, jak se říká… to mě nechává chladným a vždycky nechávalo.

Ano, tohle je Karel Poborský, muž, který opravdu nevyhledává bujaré společenské akce.

34. Co je vaše největší přednost?

Přednost? Tak to by měl říct asi někdo jiný. Ale vytrvalost si myslím, a dochvilnost.

35. Týden u moře, nebo týden v Alpách?

Tak asi obojí. Ale radši pod mořem, protože se rád potápím. Nejsem typ, který by si lehnul na pláž. Ale jakmile je to aktivní, tak mám rád obojí.

36. Kdy vám naposledy pomohlo v životě, že jste slavný?

To si teď nevybavuju. Ale musím říct, že mi to vlastně pomáhá každou chvíli, takovými těmi maličkostmi někde na úřadech, když lítám po světě, na celnicích a tak. Musím říct, že neodmítám takové ty drobné pomoci, jestli se to tak dá nazvat.

37. Co děláte, když je vám nejhůř?

Když je mi nejhůř, tak se upínám zase zpátky na sport. Vezmu si tenisky, jdu si zaběhat, vypotím to ze sebe. Fyzicky se unavím a vždycky se mi uleví.

38. Jak byste popsal svůj styl?

To nevím, ten mi popište vy. Mám rád pohodlí, pohodlné věci, které mi sedí, žiju rád tak, jak žiju, rád se dobře najím někde v klidu.

39. Fotbalisté mají spoustu rituálů. Jaký nejdivnější rituál jste u někoho zažil? Případně jaký nejpodivnější rituál máte?

Já úplně na rituály nejsem, já jsem spíš vždycky upřednostňoval, abych byl připravený fyzicky, a pak už jsem věděl, že ten výkon bude dobrý. Ale znám kluky, kteří si vozí všelijaké plyšové v podstatě hračky, líbají je, když jdou do letadla, když jdou na hřiště, když jdou spát. A když jim vypadnou z tašky, tak nejsou schopni odehrát zápas.

40. S jakým člověkem, mrtvým, nebo živým, byste chtěl strávit osm hodin v letadle?

To nevím. Musím říct, že mám štěstí, že znám spoustu "slavných lidí", normálních lidí, spoustu umělců, herců, modelky. Když se řekne modelka, tak to zní všelijak, ale strávit čas s Terezou Maxovou mě vždycky hrozně obohatí.

Karel Poborský
Karel Poborský
Foto: Alexander Dobrovodský

41. Jakou první věc po konci kariéry jste udělal z těch věcí, které jste předtím dělat nemohl?

Tak první bylo asi, že jsem si mohl svobodně plánovat s rodinou dovolenou, že už to nebylo "honem, letíme někam na tři dny, rychle a budu tam jíst jenom něco lehkého, abych nepřibral". Bla bla… Najednou to bylo tak, že děti mají prázdniny, tak pojedeme na dovolenou, a jestli si dám večer flašku vína, nebo dvě, to už bylo jedno.

42. Máte něco, co by se dalo nazvat koníčkem?

Možná právě potápění, do kterého jsem se úplně zamiloval. Teď se bohužel moc necestuje, ale posledních pár let vlastně všechny dovolené směřujeme pod moře. Ne k moři, ale pod moře, doslova.

43. Na co se momentálně nejvíc těšíte?

Za měsíc bych měl letět na dovolenou… Když si otevřu zprávy, tak je hned vypnu, protože tam v tomhle směru není nic pozitivního, ale hodně se upínám k té dovolené.

44. Co jste si dřív představoval, že budete dělat po skončení profesionální kariéry?

Vlastně nic. Já nejsem takový ten snílek: "Tak a za rok bych mohl přestoupil tam a tam a pak hurá nároďák." Moje kroky byly takové postupné. Já mám rád svůj život, v rámci možností, zorganizovaný, ale v podstatě jsem naštěstí zůstal u fotbalu. A za to jsem rád. Že jsem nemusel přemýšlet, co budu dělat.

45. Co vás dokáže spolehlivě rozčílit?

Blbost ostatních.

46. Co vás naposledy rozesmálo?

To nevím. Ale musím říct, že rodina funguje zdravě a i ten kolektiv, který jsme rozestavěli kolem akademií a kolem lidí, kteří je řídí se mnou, je fajn a je tam spousta legrace.

47. Kdybyste si měl vybrat: rychlé auto, nebo drahý oblek?

To nevím, drahý oblek asi.

48. Jak se změnily tréninky fotbalistů za vašich dob a dneska?

Hrozně moc. Já jsem rád trénoval, což si spousta lidí nemyslí, ale je to tak. Za nás se trénovalo hrozně. Jeden druh tréninku, takže někteří kluci byli nedotrénovaní a jiné to naopak zabíjelo. Dělaly se takové věci, jako že se hodinu skákalo do schodů na tribuně se spoluhráčem na zádech − to byl vlastně normální trénink. Dneska se za tohle berou licence, kdyby to někoho teda vůbec napadlo. Ale my v tomhle vyrostli. A já si občas kladu otázku, jestli by mě dnešní tréninky založené na technologiích, číslech a přesných nutričních hodnotách posunuly tak, jak mě posunulo to, co jsem dělal tehdy. Protože dneska má úplně každý individuální trénink a trénuje na samou hranu svých schopností. Odpověď na to není, ale strašně by mě to zajímalo.

49. Kdybyste mě teď měl vzít na drink, kam byste mě vzal a co byste mi objednal?

Teď asi nějaké dobré kafe, vzhledem k tomu, že je ráno. Kamkoliv, kde je k tomu nějaká pekárna a dělají zákusky.

50. Je nějaký zápas ve vaší kariéře, který byste si chtěl kompletně zopakovat?

Tak určitě finále Eura s Německem. A tentokrát bychom vyhráli! Kvalifikaci s Belgií, kterou jsme projeli a nepostoupili jsme. A těch pozitivních je samozřejmě také spousta. Musím říct, že v reprezentaci jsme odehráli taky spoustu pěkných zápasů. Třeba s Nizozemskem. Vyhráli jsme 3:2.

51. Jaký seriál jste dokoukal do posledního dílu?

Seriál? To nevím. Ale na Netflixu mám pořád něco rozkoukaného.

52. Kdy jste se naposledy opil a jaké to bylo?

Nejsem typ, který by to vyhledával… Já potom dva dny trpím a vůbec to nadávám. Takže nevím, nedokážu říct. Ale s kamarády chodím na pivko a někdy je to o půllitr víc, to je taky pravda.

53. Kdy jste naposledy hlasitě fandil u nějakého sportu. Buď v televizi, nebo…

Já nejsem ani typ, který by šel fandit do kotle. Já jsem spíš ten, ve kterém se to vaří uvnitř. Ale v televizi rád koukám na NHL.

Karel Poborský
Karel Poborský
Foto: Alexander Dobrovodský

54. Pojďme zpět k vašemu angažmá v United. Co byl pro vás v Anglii největší šok?

Nejvíc mě tam překvapilo, že tady mi všichni říkali: je to profesionální život, nesmíš jíst světlý pečivo, a když si dáš klobásu, tak tě to zabije. A knedlíky? Ty jsi se zbláznil. A když jsem přišel do Manchesteru, tak si tam všichni dělali, co chtěli. Jedli tři hodiny před zápasem, byl tam obrovský švédský stůl úplně se vším. Pomazánky, majonézy… Já si říkal: To se zbláznili? Navíc tam nebyla vůbec žádná regenerace. Jen taková jedna malinká šatna, úplně strohá. Vedle byly tři sprchy. Žádné vířivky, žádné masérské stoly. To tenkrát nebylo. Každý se o sebe staral sám, a až se začne hrát, tak předveď, že na to máš.

55. Často mluvíte o situaci, kdy jste se potýkal s infekčním onemocněním a zcela kvůli tomu změnil životní styl. Vlastně celý život. Která z těch změn byla pro vás nejdůležitější?

Takhle zpětně, možná se zastavit, nikam se nehnat, furt něco nedohánět… Ale dělat věci v tom tempu, ve kterém se dělat mají, a svým způsobem si je užívat. Ať už to jsou příjemné nebo méně příjemné věci.

56. V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

V uměleckém díle? Tak to nevím, těžká otázka. Ale spíš asi v nějaké době minulé než směrem dopředu. Do doby, kdy všechno bylo manuálně a lidi si museli všechno vydřít sami.

57. Jaký je váš nejoblíbenější vtip?

Já jsem schopný válet se po zemi, když slyším nějaký vtip, a minutu na to nejsem schopen ho zopakovat. Takže nevím.

58. Na co se nejradši díváte.

Na staré filmy, hlavně komedie. Jsem staromilec. Mně ta doba přijde krásná, pamatuju ji z dospívání a ten humor se mi líbí.

59. A co je smyslem života?

Prožít ho naplno, abych ostatním neškodil, neprudil a pokud možno z něj měl radost.

60. Za co nejmíň rád utrácíte peníze?

Asi za daně.

61. Jakou první věci musíte udělat okamžitě po probuzení?

Jít se vyčůrat.

62. Jakou aplikaci v telefonu používáte nejčastěji.

Navigaci Waze, když jezdím po Praze. A možná počasí.

63. Jakou poslední věc jste naposledy googloval?

Ten hotel, ve kterém teď sedíme. Abych věděl, jak se sem dostanu.

64. Kdybyste mohl cestovat časem, kam byste se vypravil a co byste si vzal s sebou?

Jak už jsem říkal. Bylo by to asi někam směrem zpátky v čase…

65. Kdy jste si naposledy zpíval nahlas a co to bylo?

Ježíš, vy máte záludný otázky! Nevím, možná někde koupelně, když jsem se česal. Asi nějakou blbost, kterou jsem předtím slyšel v rádiu.

66. Jste zamilovaný?

Ano, žiju spokojeným rodinným životem, manželku mám rád, takže ano.

Za poskytnutí prostor pro focení děkujeme hotelu Mosaic House Design.