V první chvíli je to trochu zvláštní. Stoupnete si do světlé místnosti s hladkou bílou podlahou, nasadíte si na hlavu helmu a najednou je okolo vás ledové kluziště. Ale stačí vzít do ruky (skutečnou) hokejku, sebrat na ledě (virtuální) puk a za chvíli zapomenete, že tenhle hokej hrajete jen jako. Nahráváte spoluhráčům, křiknete na ně, když chcete přihrávku zpátky. Zkoušíte si přečíslení, nacvičujete rychlé kombinace. Vše funguje přesně, a když si po chvíli sundáte helmu s virtuální realitou, zjistíte, že jste se i slušně zapotili. Vítejte v Sense Areně, českém vynálezu, který má našlápnuto k tomu, změnit zažité zvyky hokejového tréninku.

Používají ho elitní hokejisté z NHL, pracují s ním i kluby z české a švýcarské nejvyšší soutěže. Navíc v pandemických časech přerušených sportovních soutěží a zavřených stadionů je to ideální způsob, jak zůstat v zápřahu.

Nejde o jediný virtuální prostor, kde profesionální i amatérští sportovci začali během letošního roku trávit stále více času. Cyklisté sjížděli etapy slavných závodů na trenažéru s obrazovkou před sebou a s VR brýlemi na očích se učily trénovat i fotbalové hvězdy.

Karlínské kluziště

Sense Arena sídlí v kancelářském komplexu v pražském Karlíně. Stačí vyjet do prvního patra, projít kolem několika dalších firem a najednou se před vámi vyloupne malý kousek hokejové arény: plocha připomínající ledové kluziště a branka. Malá základna s počítačem slouží k ovládání simulace, obrazovka umístěná ve sloupku ukazuje, co vidí ve VR brýlích jejich uživatel. "Takové podmínky má doma málokdo, ale stačí prostor 3 x 3 metry, abyste měli okolo sebe nějaké místo na manévrování s hokejkou," říká Daniel Beneš, obchodní ředitel Sense Areny, a omlouvá ze schůzky zakladatele značky Bohdana Tetivu, který musel zůstat v karanténě.

Umíme nasimulovat reálnou situaci a prožitek. Však i NASA cvičí astronauty ve virtuální realitě.

U zrodu projektu byli společně, znali se z dřívějšího působení v Eurotelu (nynější O2). Tetiva je sportovní nadšenec: hrával profesionálně basketbal a hokeji se věnuje jeho syn. A navíc poznal svět virtuální reality v dobách působení v kreativní agentuře. Beneš má zase myšlení obchodníka a 20 let hrál americký fotbal. "Tam se musíte naučit číst hru, zažít si určitá schémata. V hokeji je souhra taky klíčová. Musíte předpovídat, co se bude dít dál. A to se nejlépe naučíte opakováním," vysvětluje Beneš. "Mám pro to přirovnání: když udělám tři příklady z malé násobilky, tak se ji nenaučím. Ale když jich udělám tisíc, tak ano. To samé platí pro situace v hokeji. A na ledě nějaké cvičení nikdy nezopakujete tisíckrát. V Sense Areně můžete."

Proto přišli hned se dvěma variantami: pro hráče a od července také pro brankáře. Ta hráčská je technicky náročnější, musí pracovat s výpočtem fyziky pohybu hokejky a dodává se v kufříku s výkonným počítačem, který je nezbytný k plynulému fungování s brýlemi HTC Vive. Tomu odpovídá i cena: zhruba 200 tisíc korun plus devět tisíc měsíčně za licenci. Brankářská verze vyjde na 25 tisíc korun a necelé dva tisíce za licenci, funguje na technologii Oculus Quest, což je standalone verze virtuální reality − nepotřebuje k sobě žádné další zařízení.

Cílem Sense Areny není trénovat hráče v dovednostech s hokejkou. Má je rozvíjet komplexně, zlepšit jejich myšlení. Naučit je sledovat víc událostí najednou, mít periferní vidění, ale zároveň se dokázat soustředit na jednu důležitou přihrávku. "Rozvíjíme schopnost reakčního času. Učíme hráče nepřemýšlet, ale reagovat instinktivně," říká Beneš. V hráčské verzi je kolem 90 cvičení na všechny možné hokejové situace, a to jak individuálních, tak i týmových. Brankářská verze rovněž učí gólmany číst hru, odhadovat podle postavení hokejky či typu střely, kam půjde puk. Nabízí i cvičení na orientaci v nepřehledných situacích se zhoršeným výhledem, rozvíjí správné postavení těla vůči střele a nechybí v ní ani situace, kdy na brankáře střílejí skuteční hráči, s nimiž tvůrci Sense Areny akce natočili přímo na zimním stadionu. "Brankář uvidí hokejistu a z plátna na něj pak vylétne puk," popisuje Beneš.

Reálný prožitek

Aby Sense Arena správně fungovala, podílí se na jejím vývoji řada lidí z různých oborů. Nemohou pochopitelně chybět technologičtí specialisté, hokejoví experti jako Filip Pešán, šéftrenér českých hokejistů, či Bryce Salvador, někdejší kapitán zámořského týmu New Jersey Devils. Svými poznatky přispívají také lidé z výzkumné sféry − jedním z nich je lékař Len Zaichkowsky z Bostonské univerzity, který se celý profesní život věnuje psychologii sportovců.

Naší velkou myšlenkou je vytvořit ze Sense Areny platformu, na které budou různé sporty.

A podle dostupných studií, jež se zabývaly využitelností poznatků z virtuální reality ve skutečném hokeji, se zdá, že svoji misi splnili. První probíhala v Liberci na skupině 16 čtrnáctiletých hráčů, jež se oproti druhé partě, která Sense Arenu nevyužívala, zlepšila v dovednostech o 10 až 20 procent. Podobné závěry přinesla rovněž studie z amerického Wisconsinu, kde se Sense Arena testovala na univerzitních hráčích. Tam nebyl pokrok tak markantní, jelikož už šlo o vyzrálejší hokejisty, i tak ale zaznamenali rozdíl asi šest procent.

"Hlavní výhodou je, že jste schopni nasimulovat reálnou situaci, prožitek. To je něco úplně jiného, než když se jen koukáte na videa. Však i NASA cvičí astronauty ve virtuální realitě, logicky je jinde na pobyt ve vesmíru připravit nemůže," přirovnává Beneš. Výhodou Sense Areny je také to, že šetří čas. Za půl hodiny tréninku vydáte mnohem víc aktivity, než když se zdokonalujete spolu s dalšími hráči na ledě a do akce se dostanete jen jednou začas. "Trénink je zhruba čtyřikrát intenzivnější," potvrzuje Beneš. Navíc si samozřejmě vystačíte sami, což je další zásadní rozdíl oproti realitě.

Hokejisté na tyhle argumenty začínají slyšet. Sense Arena se pozvolna dostává do profesionálních klubů, v NHL už s ní pracují týmy z Las Vegas a Los Angeles, v Evropě třeba Liberec, Jihlava nebo Davos. Hráčské verze se zatím prodalo asi 60 kusů a zhruba polovina z toho do tréninkových center týmů, což je vzhledem k pořizovacím nákladům logické. "Máme ale také domácí nákupy z Malajsie či Norska," líčí Beneš. Velkým hitem se v posledních týdnech stala brankářská verze, která je v pandemických časech ideální možností, jak zůstat v tréninku i zavření doma. Pořídili si ji už špičkoví brankáři z NHL Philipp Grubauer z Colorada, Keith Kinkaid z Montrealu či Mackenzie Blackwood z New Jersey. "Posledních devět měsíců se nám výrazně daří. Chtěli bychom být do konce roku cash flow pozitivní," prohlašuje Beneš.

Potenciál cítí především v Severní Americe, jednání probíhají s dalšími týmy prestižní hokejové soutěže. Do karet jim hraje, že americký sport ovládl hlad po datech, jak dokazuje třeba film Moneyball. A zatímco fyzické vlastnosti jsou snadno změřitelným a žádaným parametrem při volbě nových hráčů, do hlavy jim zatím nikdo nevidí. "A my jsme schopni udělat diagnostiku hráče, co se týče jeho hokejového myšlení," zdůrazňuje Beneš.

Zdokonalit nynější produkt a rozšířit ho, to je nyní primárním cílem Sense Areny, která stále funguje v relativně skromném kolektivu 13 lidí. Při pohledu na její současný úspěch se však nabízí otázka, zda by se potenciál produktu nedal přesunout i do dalších sportů. "Je to naše velká myšlenka. Vytvořit platformu, na které budou různé sporty," netají Beneš. První kroky už dokonce podnikají, firmu nedávno oslovil trenér francouzské ragbyové reprezentace, který zatoužil po nácviku různých situací ve virtuální realitě. Sense Arena mu tak připravuje pilotní projekt. "Umím si představit téměř jakýkoliv týmový sport. Americký fotbal, basketbal…," vyjmenovává Beneš. Zatímco dříve však museli potenciální klienty hledat, teď už se jim hlásí sami. "Poptávek přichází víc a víc. Lidé tomu začínají věřit. Jsme průkopníci. Když někdo přišel jako první s autem, tak se ostatní také divili, proč by si ho měli koupit, když mají koně. Až jim to vysvětlíme, bude se nám lépe jednat i s dalšími sportovními asociacemi," míní.

Ledecká se světelnými meči

S prohlášením o průkopnictví nijak nepřehání: v oblasti hokeje žádný podobný projekt není a obecně je takto propracovaných sportovních platforem pomálu. Jednou z výjimek je relativně podobně fungující britská aplikace Rezzil, pomocí níž fotbalisté trénují přehled na hřišti, rychlost reakcí a schopnost reagovat pod tlakem. Původně měla být určena hlavně pro hráče vracející se po zranění, během pandemie se k ní však uchýlily i přední kluby Premier League, včetně Liverpoolu, Manchesteru United či Arsenalu. A jedním z jejích investorů je Vincent Kompany, kapitán Manchesteru City, který Rezzil využívá rovněž.

"Jsem přesvědčený, že měření a zlepšování kognitivního výkonu bude ve fotbale čím dál důležitější. Nejžádanější talenty příštích let budou kombinovat fyzické schopnosti s rozvinutou dovedností přizpůsobit se měnící taktice," prohlásil Kompany. Rezzil se navíc chlubí tím, že vás skutečně přenese na hřiště − simuluje také ruch tribun, a dokonce i zpětnou vazbu, když se opřete do míče. V Německu se s podobnou simulací, nazvanou Soccerbot 360, pokouší uspět společnost Umbrella Software.

Pokročilou technologii − byť nejde přímo o virtuální realitu − mají k dispozici také cyklisté. Americká simulace Zwift i český produkt Rouvy získaly po nástupu koronaviru velkou popularitu. Jejich výhodou je, že propojují cyklistický trenažér s aplikací, která simuluje přes obrazovku skutečnou projížďku. "Používám je už pár let. Dřív to bývalo spíš zpestření domácího tréninku, když bylo špatné počasí. Ale na jaře během koronaviru jsem to používal často. Nebavilo mě jen tak jet na trenažéru, u tohohle člověk vydrží i přes hodinu," říká elitní český cyklista Ondřej Cink.

Zprvu využíval Zwift, letos však přešel k Rouvy, za nímž stojí bratři Jiří a Petr Samkovi z Vimperka. "Obojí má svoje. Na Zwiftu se můžete snadno domluvit s parťáky a jet společně. Má kreslenou grafiku, zatímco v Rouvy jsou reálné tratě. Zkoušel jsem si místa třeba z Mallorky, která znám osobně, a vážně to odpovídalo realitě," vypráví Cink. V Rouvy se rovněž pořádaly digitální závody jarních cyklistických klasik, v nichž se s profesionály mohli poměřit i amatéři. "Teď přichází zima, takže na tom lidé budou zase jezdit více," dodává Cink.

Virtuální realitu používá − nehledě na pandemii − také nejlepší česká lyžařka Ester Ledecká. Jednak zkoušela oblíbenou česko-slovenskou hru Beat Saber, v níž se seká ovladači symbolizujícími laserové meče do letících objektů v rytmu vybraného songu. "Tu jsme používali hlavně na zrychlování vnímání," vysvětluje Ondřej Bank, někdejší lyžař a donedávna trenér Ledecké. "Chtěl jsem technologie vyzkoušet už během vlastní kariéry. Měl jsem nějaké nápady, jak to využít k přípravě na závod."

Dostal se k tomu ale až u své svěřenkyně, které také pouštěl do brýlí na virtuální realitu den před závodem záznam tratě. Nastavil rychlost průjezdu na 110 procent a Ledecká se snažila uložit si stopu do paměti. "Trenéři mají možnost jít den před závodem na trať a vymyslet strategii. Vždycky jsme si ji pak s Ester řekli, ona osmkrát trať v brýlích sjela a měla hlavu připravenou na závod. Věděla, kde jsou rozhodující zatáčky," líčí Bank.

Doba se zkrátka změnila, a kdo jí dokáže jít naproti, může získat proti soupeřům podstatnou výhodu − v časech domácí karantény obzvlášť.