Když přijíždíte k tenisovému areálu na pražské Štvanici, říkáte si, že se tam snad zastavil čas. Stadion působí zvenku omšele a jeho stěny lemují připomínky českých sportovních úspěchů z minulosti. Ale jen ze slavné tradice se tady rozhodně nežije. Vnitřek skrývá moderní zázemí pro tenisové hvězdy nové generace. Mezi nimi i pro Karolínu Muchovou, která na únorovém Australian Open dokázala, že s ní velký tenisový svět musí počítat.

"Čekáte na Mušku? Tak tu teď má Jarda na stole," prozrazuje mi na recepci správce Pepa, který tady pracuje a zároveň žije prý odjakživa. Mimochodem, ten Jarda je příjmením Blažek a je to její kondiční trenér.

Muchová hraje tvrdě, dokáže měnit rytmus hry i riskovat ve vypjatých chvílích. Ještě před pár lety přitom objížděla malé turnaje a přespávala s trenérem v autě, aby co nejvíc ušetřila. Ale postup do 3. kola na US Open 2018 vše změnil. Zajistila se, rozšířila svůj tým a začaly přicházet první velké úspěchy: předloni čtvrtfinále Wimbledonu a letos semifinále Australian Open, kde porazila i světovou jedničku, Australanku Ashleigh Bartyovou. Už tam ale Karolínu trápil natažený břišní sval, v němž později lékaři odhalili dvoucentimetrovou trhlinu. Následovala sada vyšetření a těsně po našem rozhovoru odlet za uznávaným fyzioterapeutem Michalem Novotným na Tenerife, který dokáže divy a u něhož se Muchová zkoušela dát dohromady na nadcházející turnaj v Miami (nakonec se z něj však musela odhlásit).

Podobné divy umí i její hlavní trenér David Kotyza, se kterým právě teď slaví rok společné práce. Ten dovedl k největším úspěchům Petru Kvitovou, Karolínu Plíškovou i Barboru Strýcovou. Teď vedle něj stojí odhodlaná čtyřiadvacetiletá Muchová, aktuálně 22. hráčka světa, která se chce neustále zlepšovat a touží se také zapsat do tenisové historie. A dostat se třeba až na úplný vrchol.

Už během pár minut focení je jasné, že Karolína dávno není ta malá holka s blonďatými prstýnky vlasů a raketou v ruce, kterou mi ukazuje na fotkách z dětství. Před objektivem tančí, směje se a nebojí se odvážných póz. Zcela přirozeně. Je to sebevědomá žena, která to má v hlavě srovnané. Možná i díky svému mentálnímu koučovi, jehož rady si se zapálením přenáší do osobního života. Prý aby byla lepším člověkem a měla ze sebe dobrý pocit. Otevřeně mluví o tom, jak jí během zápasu utíkají myšlenky, o kamarádství na okruhu, nakupování i pomoci druhým nebo o nutnosti občas vypustit, říct si trenérovi o pár dní volna a odjet od všeho pryč. Klidně uprostřed sezony, aby se mohla zase potom naplno vrhnout do práce. Rozpovídá se i o nepříjemné chvíli, kdy si musela půjčit peníze, díky kterým se mohla vykoupit z nevýhodné smlouvy. S odstupem času ale připouští, že to byl nejspíš TEN zlomový moment, kdy si uvědomila, že bude muset na kurtu zabrat, aby konečně začala vydělávat nějaké větší peníze a mohla dluh co nejdříve splatit.

Vyplatí se hrát tenis?

Je to finančně velmi náročný sport. V tenise se vám to ale vrátí, když to trefíte. Platí zároveň, že hodně toho, co vyděláte, do něj zase pošlete zpátky. Nejdůležitější je, že vás to musí bavit, nesmíte to dělat jen pro peníze, i když ty jsou samozřejmě důležité.

Vám se to už vrátilo? Máte přehled, kolik jste od dětství do tenisu investovali?

Přehled nemám. V tenise je to kolotoč − spoustu peněz můžete vydělat, ale pokud chcete hrát dobře, velkou část do toho musíte zase investovat. Ale vrátilo se nám to už určitě.

Kdy jste si uvědomila, že tenis je vaše práce?

Já jsem tenis vždycky hrála s tím, že jsem věřila, že ho můžu hrát dobře. Že si tím budu jednou vydělávat. Možná ve chvíli, kdy jsem si půjčila peníze na to, abych mohla vůbec na té vyšší úrovni hrát, tak jsem se k tomu tak nějak zavázala. Tehdy mi bylo devatenáct a krátce před osmnáctými narozeninami jsem uzavřela smlouvu, která byla vlastně hrozně nevýhodná a byla na strašně dlouhou dobu. To ještě za mě vyřizovali rodiče. Já jsem kvůli tomu byla vždycky taková naštvaná, ale teď to beru tak, že to v té době byla moje jediná možnost, jak mít peníze na to, abych mohla cestovat na turnaje. A potom jsem se z té smlouvy vykoupila.

Kolik peněz jste si musela půjčit?

Bylo to něco kolem dvou milionů, potřebovala jsem se vyplatit. Byla to extrémně špatná smlouva. To se myslím stává úplně běžně, podepíšete něco takového pod nátlakem, že není jiná možnost. Lidé, kteří mají peníze, o tom vědí a je hodně těžké najít někoho, kdo to dělá opravdu pro vás a není to pro něj jen byznys. A vlastně jsem vůbec ráda, že mě ten sponzor pustil! To pro mě byla velká úleva.

Jedním z lidí, kteří vám tehdy půjčili, byl Tomáš Petera, váš současný manažer.

Přesně. A pak ještě jeden rodinný přítel. Jsem ráda, že jsme se s Tomášem poznali, našli jsme si k sobě takový bližší vztah. On žije tenisem, je vidět, že ho to baví. A i když má strašně moc práce, vždycky si najde čas na to, jet za mnou na nějaký důležitý turnaj. Jako bývalý trenér má navíc pořád dobré tenisové oko, tak i poradí a je to super.

Už jste jim to splatila?

Naštěstí ano, mít dluh nebyl příjemný pocit. Byl na mě docela tlak, i ze strany rodičů. Pak se to přehouplo, když jsem se před třemi lety na US Open z kvalifikace dostala do 3. kola a vydělala první větší peníze. Do té doby jsem hrála hlavně turnaje ITF a tam to jsou vlastně drobné. Musíte zaplatit trenéra, cestu, hotel… Od té chvíle jsem se asi chytla. Ten postup mi v hlavě udělal takové to: jo, patřím tam, můžu hrát s těmi nejlepšími! Strašně rychle jsem zvedla ranking a jsem tam, kde jsem. Jsem ráda za to, jak to dopadlo.

V tabulkách WTA jste zatím vydělala přes 2,5 milionu dolarů…

No ta uvedená čísla jsou samozřejmě před zdaněním. Třeba v Austrálii se platí od 200 tisíc dolarů taxa nějakých 45 procent. Takže tam skoro půlku necháte. To už lidé nevidí.

Za co utrácíte?

Teď jsem investovala do bytu v pražském Hloubětíně a celý ho rekonstruuju. To není vůbec levná záležitost. Mám ráda klid a ticho a přesně to jsem tam našla. Je to loft v posledním patře s terasou a do dvaceti minut jsem v klubu na Štvanici. Jen bude ještě chvíli trvat, než to bude hotové a já se tam přestěhuju. Ale jinak si toho moc nekupuju. Často je mi peněz líto, ale za dobrý výsledek se ráda odměním značkovou kabelkou nebo šperkem.

Odměnila jste se něčím za Australian Open?

Právě tou přestavbou bytu. Měla jsem nějaký rozpočet, a když jsem se dostala až do semifinále, tak si teď díky tomu můžu vybírat hezčí věci.

Jaké máte teď sponzory? Neozval se po vašem skvělém výkonu někdo se zajímavou nabídkou?

Popravdě o ničem nevím. To ani neřeším já, ke mně by se dostalo jen to opravdu zajímavé. Ale nevadí mi to, jsem zatím v pohodě. Český trh je hrozně malý, a navíc je teď covidová doba a spousta firem bojuje o přežití. Teď mám jen Adidas na oblečení a Head vybavení.

Českým tenistkám se dlouhodobě daří, v elitní padesátce žebříčku jich momentálně kromě vás je dalších pět. V čem je kouzlo české školy?

No, na to se ptá hrozně moc lidí. Určitě to je i tím, že máme kvalitní trenéry. My holky jsme takový zakousnutý, a máme navíc někoho, s kým se chceme porovnávat. Konkurence mě žene dopředu. Ale jak tak pozoruju, tak teď v Česku roste i mladá generace kluků, kteří mají dobře našlápnuto a drápají se pomalu nahoru.

S Davidem Kotyzou v březnu slavíte přesně rok od začátku spolupráce. Jaký je trenér?

To je pravda, loni jsme spolu poprvé letěli na turnaj v Indian Wells, to nám letos zrušili. Myslím, že jsme oba dva zatím spokojení. David je chytrý a je to dobrý trenér. Umí být i přísný, ale nekřičí, spíš mi to podá tak, abych si to uvědomila sama. Beru si od něj spoustu nových věcí, to je super. A ráda s ním trávím čas i mimo kurt. Občas jdeme jen tak na kávu a bavíme se o obyčejných věcech, ne o tenise.

Jaký to je pocit trénovat s někým, kdo vedl další úspěšné české hráčky nebo i bývalou světovou jedničku Caroline Wozniackou?

Nad tím vůbec nepřemýšlím. Nebo až doteď jsem nepřemýšlela… Před pár lety jsem hrála extraligu za Přerov proti Prostějovu, kde David tehdy trénoval Káju, takže jsem o něm věděla, že je to skvělý trenér, a měla z něj respekt. Respekt mám stále, ale teď už spolu víc vtipkujeme!

Do Austrálie s vámi jet nemohl, protože měl pozitivní test na covid, jak často jste si volali?

No pořád! Mluvil pak s dalšími členy týmu, aby mu řekli své postřehy. Když jsem se vrátila domů do Olomouce, tak za mnou hned jel a zase jsme to probírali. Bavíme se o tom i doteď, protože viděl nějaké věci, které potřebujeme zlepšit.

Jak velký tým kolem sebe máte?

Tak hlavní trenér je David Kotyza, pak kondiční Jarda Blažek, fyzio je Michal Novotný a jeho pravá ruka Asier Sanchiz, který se mnou byl v Austrálii. Pak mám Báru Štefkovou, to je kamarádka a zase moje pravá ruka. Dále je v týmu Tomáš Petera a mezinárodní agentka Anastasie. A ještě mentální kouč Radek Šefčík.

Jak moc důležitý je pro vás mentální kouč?

Hodně. Už jsem jich pár měla, buď mi je někdo doporučil, nebo jsem chtěla začít sama pracovat na svojí hlavě. Ale nikdy jsem s nimi nebyla úplně spokojená, něco mi nesedlo, tlačili mě do něčeho, co jsem nechtěla, nebo mi přišlo, že to nefunguje, a nebavilo mě to. S Radkem jsem začala pracovat až loni v listopadu a jsem hodně spokojená. Možná je to to, co jsem hledala.

Převádíte si to do osobního života?

Ano a jsem za to ráda, protože si myslím, že je skvělé umět sama sebe trochu ovládat, vnímat věci a chování. Uvědomit si něco nejen pro tenis, ale i pro osobní růst a rozvoj. Je to vlastně koučování vlastního života. A to mě baví a pomáhá mi to.

Co vás dokáže vytrhnout ze zápasu?

Tenis je opravdu hodně o hlavě. Na top úrovni zápas rozhoduje pár míčů a je důležité být správně nastavený, věřit si, vědět, co udělat v danou situaci, a kontrolovat se, protože ty emoce… Jsme holky, takže ty emoce lítají všude kolem a musíte je zkrotit. Když mi začnou utíkat myšlenky, a to mi takhle utíkají fakt neustále, tak mi pomáhá rutina. Takže se snažím dostat rychle zpátky ke své rutině, a tím i do hry. Největší zlo je ale mobil. Během Australian open jsem se s mentálním koučem domluvila, že ho budu používat jen 30 minut za den. Myslím, že mi to dost pomohlo. A když už na mobilu jsem, tak používám hlavně WhatsApp a Instagram, kde mám vypnuté upozornění.

You're a fucking legend!

O tenise se říká, že je to dost osamělý sport, o to víc na vrcholové úrovni. Hráči tráví zhruba polovinu roku na cestách po turnajích a drží si kolem sebe úzký okruh lidí, kterým mohou věřit. Najít si k takovému životu partnera je obzvlášť složité. Příliš se na okruhu nepěstují ani kamarádství, Muchová si však zejména vztahy s dalšími Češkami pochvaluje. Na kafe ráda zajde s Karolínou Plíškovou i Markétou Vondroušovou, s těmi se zná nejlépe. Oproti tomu má ale i zkušenost se Serenou Williamsovou, která si udržuje totální odstup od všech, takže když se potkají na chodbě, tak ani nepozdraví. "Nejspíš tím chce vzbuzovat respekt a já to úplně chápu," vysvětluje. Všechny se svým způsobem snažíme držet odstup.

Úplně nečekaně se skamarádila s jednou velkou tenisovou fanynkou − známou australskou herečkou Rebel Wilsonovou, která se prosadila na Broadwayi i v Hollywoodu. Přitom to ze začátku vypadalo spíš jen jako nějaký vtip.

Jak jste se s Rebel Wilsonovou seznámily?

Bylo to na mém prvním US Open, když jsem byla v New Yorku. Nejspíš to byla taková shoda náhod, vůbec netuším, jak na mě přišla. Najednou mi napsala na Twitter, který jsem skoro ani nepoužívala. Byla zrovna na natáčení v Praze a jen mi napsala takovou podporující zprávu, že mi drží palce. Ona je totiž velký tenisový fanoušek, a její strýc tenis dokonce trénuje. Psala, jestli nezajdeme v New Yorku na večeři. Já jsem si myslela, že je to nějaký vtip nebo omyl, protože ta zpráva zněla nějak jako: Kde a kdy se sejdeme? Pošlu pro tebe auto do hotelu a u dveří restaurace řekni tenhle tajný kód. Říkala jsem si, co to je, ale tvářila jsem se hrozně v pohodě a souhlasila jsem. Odjela jsem podle jejích instrukcí, dokonce můj tehdejší sparing partner, který se mnou byl na turnaji, mě šel pro jistotu doprovodit, kdyby to byla nějaká past! Byla jsem hrozně zvědavá, a když jsem přišla do té řecké restaurace, řekla jsem heslo a oni mě odvedli ke stolu, kde fakt seděla Rebel Wilsonová. Objednala celé menu, abych mohla všechno ochutnat, a povídaly jsme si celý večer, pořád se na něco ptala. Pro mě to byl velký zážitek, ale říkala jsem si, že to je asi naposledy, co se vidíme.

Ale nebylo.

O rok později na Wimbledonu jsem jí odpověděla na její stories, jestli se nepotkáme, a ona, že tam bude v pondělí na osmifinále. Tak jsem si říkala, že já už určitě ne. Ale pak jsem se tam opravdu dostala! Ona mi ještě psala, jestli náhodou nemám lístky, tak jsme jí je poslali a ona přišla a nechala se tím zápasem úplně strhnout! Od té doby se spolu bavíme víc, píšeme si, vídáme se. Vůbec to nechápu, je to divné. Ale ona je hrozně v pohodě a můžeme spolu mluvit i o úplně obyčejných věcech.

Napsala, když jste na Australian Open porazila její krajanku Ashleigh Bartyovou?

Jo, fandila mi a hned napsala, že to celé sledovala. Fakt, ona je úplný tenisový maniak. Poslala mi zprávu: You're a fucking legend! 

S angličtinou problém asi nemáte…

Teď už ne. Ale to proto, že jsem byla hozená do vody. Jako asi šestnáctiletá jsem hrála německou ligu, abych si přivydělala. Tak to dělá hodně hráček. To jsem si myslela, že mluvím celkem slušně. Pak se mě ale někdo zeptal na něco primitivního a já zjistila, že neumím nic. Takže jsem se jednoduše musela anglicky naučit. Teď už na tenisovou ligu do Německa nejezdím. Teda jo, hrozně chci jet do Stuttgartu!

Proč zrovna tam?

No tam můžeš vyhrát Porsche! Jako můžeš si ho za ty odměny samozřejmě i koupit, ale to bych si já asi nekoupila. To by mi zase bylo líto tak utrácet. Je to první antukový turnaj v roce, chvíli po Miami. Vlastně mi tam ten povrch vůbec nesedí… antuka na koberci. Ale já tam fakt chci! Mám ráda rychlá auta, zvlášť kabriolety na léto. Baví mě ta rychlost, design a je hezké se prostě cítit v autě hezky.

Kde nejraději hrajete?

Austrálie je krásná, ale nejraději hraju v New Yorku. I když je to tam hodně hlasité, rušné. A na Wimbledonu, tam je úplně jiná atmosféra, historie je cítit na každém kroku. A ráda hraju i doma v Česku, tady ale moc turnajů není. A když nějaký je, tak přijde spousta fanoušků a hrozně nás podporují.

Říkala jste, že kamarádství na okruhu existují, jaké to ale je, když máte nastoupit třeba právě proti Karolíně Plíškové a ještě ji porazíte?

No… bylo to nepříjemné. Samozřejmě je to naše práce, musely jsme jít na kurt, ale obě jsme se tam trápily. Myslím, že to viděli všichni, nehrálo se nám dobře. Já moc neumím hrát s holkami, se kterými se kamarádím. Přitom před tím zápasem jsme spolu v Austrálii dva týdny trénovaly a to byl úplně jiný level tenisu. Na tom našem zápase jsme obě byly nervózní a na ní jako na světovou šestku byl ten tlak ještě mnohem větší. Navíc české derby bývá vždy velmi sledované.

Kolik času v roce strávíte na cestách?

Většinou jsem dva týdny na turnaji, dva týdny doma. Polovinu roku určitě. Ale jak hraješ lepší turnaje a daří se ti na nich, tak si můžeš dovolit i lepší servis. Třeba letět na přípravu s týmem do zahraničí. Prostě si to zpříjemnit. Dřív jsem měla jednoho trenéra a teď mám kolem sebe tým super lidí a je to skvělé.

Máte vůbec čas na soukromý život? Nebo teď žijete jen tenisem?

Najít si partnera není pro tenistky jednoduché. Proto to řada z nich řeší tak, že se dají dohromady s někým z týmu, aby se alespoň někdy viděli. To je ale ta nejsnazší cesta a řekla bych, že nic pro mě.

Umíte si udělat někdy volno?

Jo, to umím, nejsem úplný maniak do tenisu. Naopak mi to volno pak pomáhá. Stalo se mi třeba, že jsem se během sezony ze dne na den sbalila a odletěla na týden do Barcelony. Vrátila jsem se víc fresh a nakoplo mě to do další práce. V tomhle jsem dost spontánní a trenéři mi vycházejí vstříc.

Co je pravdy na tom, že nejraději ze všeho spíte a jíte?

Já vlastně nic jiného nepotřebuju, jen jídlo a postel! Už jako malá jsem byla spáč, dokonce před důležitým zápasem stihnu ještě na dvacet minut usnout, dát si takový power nap. No a jídlo… Občas je těžké to kontrolovat, protože miluju jídlo a hlavně sladké. Palačinky s nutelou, čokoládu, cheesecake, všechny dezerty! Všechno teď mám ale kvůli tomu svalovému zranění zakázáno. Bydlím převážně v Praze, takže moc dobře znám kavárny v Holešovicích, na Žižkově i v Karlíně. To mě baví a to mi teď hodně chybí. Zajít si po tréninku trochu se zklidnit na kafe nebo na brunch. Ale už jsem rok nikde nebyla!

Kolik kafí denně vypijete?

Zhruba čtyři. Třeba před zápasem piju espreso. A mám ráda ovesné cappuccino nebo flat white.

Kdybyste nehrála tenis, co byste dělala?

To vůbec nevím, mě toho baví hrozně moc. Je to těžké takhle říct, protože tenis je moje práce. Ale myslím, že na to bude čas, až jednou skončím. Možná by se mi líbilo mít tu kavárnu, hezké místo, kam se budou lidi rádi vracet. Ta myšlenka mě baví. A možná by mě bavilo i jenom tam tu kávu roznášet.

Až vyhraju grandslam…

Minulý rok konečně odmaturovala. Individuální plán na gymnáziu v Olomouci sice splnila už před šesti lety, termíny státních maturit se jí ale vždy kryly s turnaji. Až loni během koronaviru se k učení vrátila, to když se turnaje rušily a ona měla najednou čas. A jestli se jednou vrátí ke studiu? Možná ano, ale teď by chtěla, aby ji někdo naučil číst v notách.

Karolína totiž miluje hudbu. Pořád si něco zpívá, pohupuje se do rytmu a na každém turnaji má písničky, které si pouští pořád dokola a které ji nakopnou k lepším výkonům. Kromě toho se sama naučila hrát na piano a kytaru. Nejdřív si brnkala jednoduché písničky a šlo to skoro samo. Teď kytaru vozí téměř všude s sebou, hraje i skládá. Přitom úplně neví, po kom z rodiny hudební talent zdědila. A stejně jako v tenise, i ve hře na kytaru by se ráda zlepšila. Ale ani hudba ji nedokáže motivovat k činnosti, kterou naopak vůbec v oblibě nemá − k běhání.

Hrát tenis jste začala v sedmi letech, tehdy ale bylo ve hře víc sportů…

Ještě jsem hrála házenou, na škole i florbal, do toho různé kroužky, měla jsem toho hodně. S postupem času jsem ale nejvíc vynikala právě v tenise. Ale kolem dvanácti třinácti jsem se rozhodla pro tenis.

Nelákal vás také fotbal? Váš otec Josef Mucha je legendou olomoucké Sigmy, teď asistentem trenéra Slovácka, brácha Filip zase chytá za druholigový Prostějov.

To ani ne, i když mě bavily všechny míčové sporty. Matně si vzpomínám, že nás táta bral na svoje zápasy, někdy i do kabiny. My se v rodině všichni hrozně podporujeme a fandíme si, takže já sleduju teď bráchu a on zase mě. Velkou zásluhu na mojí kariéře má ale mamka, věnovala tomu hrozně moc, vozila mě na tréninky i zápasy, bez ní bychom nedělali ani tenhle rozhovor. Proto když můžu, tak ji někam vezmu. Třeba se mnou odletěla na Tenerife nebo jsme spolu byly v Paříži. Samozřejmě to nejde pokaždé, protože tenis je pořád moje práce a já se potřebuju soustředit. Jsem dost starostlivá a pořád bych jí něco zařizovala, a to mě popravdě trochu rozptyluje.

Během dospívání vás trápila zranění, čím to bylo?

Docela pozdě jsem vyrostla, na to, že jsem holka. Asi až v patnácti nebo šestnácti jsem se začala vytahovat. Do té doby jsem byla maličká, až jsem si říkala, že snad nikdy nevyrostu. Každý mi sice říkal, že mám vysoké rodiče a budu určitě po nich, ale já se pořád koukala na všechny nahoru a nic. Navíc jsem byla hodně hubená, takže když jsem se najednou vytáhla, a to byly třeba dva centimetry za měsíc, tak přišla zranění.

Co vás trápilo nejvíc?

Hodně to odnesla kolena, dělaly se mi boule pod koleny, pak jsem měla problémy s patami a samozřejmě i se zády. Trvalo docela dlouho, než jsem se s tím srovnala. A teď se mi vrátil ten břišní sval.

Když jste zraněná, pomáhá vám prý PlayStation…

Já jsem si ho koupila, abych mohla trochu hrát tenis. Měli jsme s trenérem plán, abych z toho nevypadla. Takže jsem si tak opakovala, jak z různých pozic zahrát ten správný úder, aspoň na PlayStationu. Opravdu to funguje!

Je něco, co během tréninků neděláte ráda?

Pořád si nemůžu najít vztah k běhání, což je možná divné, když toho při tenise tolik naběhám. Ale jak mám jít na hodinu někam běhat, tak to je pro mě největší teror. Přitom na kurtu mi to vůbec nevadí.

Milujete hudbu, nemotivuje vás při běhu aspoň ta?

Právě že vůbec! Je to dost vtipné, protože běhám se sluchátky, ale nic v nich nehraje. Mám je spíš, abych se úplně vypnula od okolí. Lidi si myslí, že něco poslouchám, ale já poslouchám jen sebe. Nosím je tak spíš pro zklidnění. Ale jinak poslouchám hudbu pořád!

Prý vás teď hodně baví Justin Bieber…

Ten taky! Ale jinak poslouchám asi všechno. Často podle nálady. Ale je pravda, že mívám na každém turnaji nějakou písničku, kterou si pouštím před zápasy jako rituál. Vlastně i s týmem máme společnou písničku, kterou posloucháme.

Co to bylo na Australian Open?

No, tam jsme měli dost depresivní písničky… Třeba jsme poslouchali pořád I'm like a bird, I'm flying away… Hrozné! (píseň od Nelly Furtado: I'm like a bird − pozn. red.) Někdy jsou ty písničky tak strašné, že se zpětně divím, že jsem to vůbec poslouchala. Ale v ten daný moment je to pro mě z nějakého důvodu důležitá píseň, která mi navozuje dobrou náladu a potřebuju ji poslouchat.

Není to i tím, že jste byli dva týdny prakticky zavření na pokoji?

Možná jo! Možná jsme chtěli odletět pryč. Tam to byla opravdu hodně specifická situace, mohli jsme během těch dvou týdnů jen na pět hodin denně na trénink, jinak jsme byli v pokojích. A ani v těch jsme se v rámci týmu nemohli navštěvovat. Ale jinak jsou ty písně pokaždé jiné. Jednou to jsou oldies, jindy třeba ten Justin Bieber. Teď jedu pořád dokola nové album od Miley Cyrus, to je taky hodně depresivní. Já mám asi fakt takové hodně dark věci…

Podobně izolovaní jste byli i loni na US Open. Tam, kde jste složila rap o tom, jak je těžké hrát turnaj v izolaci.

Potřebovala jsem to ventilovat. Každý den jsme museli před odjezdem na tréninky vyplňovat dotazníky a během asi hodiny v autobuse jsem to napsala. Kondiční trenér měl s sebou kytaru, tak jsme to natočili a agentka, které se to líbilo, mě pak trochu donutila, abych to postla na sociální sítě. Trochu jsem se bránila, moc jsem nechtěla, aby to viděli ostatní hráči…

Jaký máte tenisový sen?

Vyhrát grandslam, jakýkoliv. Nejvíc by byl ovšem Wimbledon. Zapsat se do historie, potvrdit, že ta práce, kterou odvádím, byla odměněna. Na Australian Open jsem si ale uvědomila, jak moc těžké to je, držet pohromadě dva dlouhé týdny, fyzicky i psychicky. Je to šílené.

A až ten grandslam vyhrajete?

Já jsem taková, že když něco hodně chci a dosáhnu toho, tak pak chci víc! (smích) Ale taky se může stát, že se mi nikdy nepodaří ani ten jeden. Nemůžu asi říct, že jsem cílevědomá, ale hrozně mě ten tenis baví, baví mě ta cesta, to, jak společně s týmem pracujeme a posouváme se dopředu za tím cílem.

Máte nějaký vzor?

Nemám. Je hodně sportovců, kterých si vážím, ale vzor nemám. Hodně respektuju Rogera Federera, ten je skvělý. A pak ty své blízké, trenéra Davida, Jardu, manažera Tomáše, fyzioterapeuta Michala, jsou hrozně chytří a snažím se od nich něco pochytit.

Kromě tenisu vám není cizí ani pomoc potřebným. Co je projekt Moušky?

Teď už je to asi uzavřený případ, ale bylo to super. Prodávali jsme roušky s mým podpisem a výtěžek půjde na děti ve fakultní nemocnici v Olomouci. Už ladíme konkrétní formu pomoci. Samozřejmě si necháme poradit, čím nejvíce dětem můžeme aktuálně pomoci. Zatím to vypadá, že za vybrané peníze se jim vymalují pokoje naprosto jedinečnou výmalbou, aby se tam měly aspoň trochu hezky. Je pro mě těžké o tom jenom mluvit… Přitom šlo o obyčejnou roušku a já jsem hrozně ráda, že si je lidi kupovali a mohli jsme těm dětem pomoct.

Takže se nebráníte dalším podobným projektům?

Být známá se určitě dá využít k něčemu dobrému, k pomoci druhým. Snad uskutečníme časem další projekt, a třeba i větší! Obecně myslím, že je dobré to otočit. Nejen brát, ale i dávat. Třeba Moušky vydělaly nějakých sto tisíc, což je možná pro někoho málo a líp by vypadalo půl milionu, ale i dvacet tisíc, když to někomu pomůže, je super.

Jak z mladé dívky vychovat profesionální tenistku? Co potřebuje k tomu, aby to dotáhla tam, kde jste vy?

Myslím, že potřebuje jenom lásku k tomu sportu a věřit sama v sebe. Já teď občas vidím nějakou osmi- nebo patnáctiletou holku, která přijede na turnaj s týmem šesti lidí, má mentálního kouče a všichni si myslí, že jedině takhle se tam dostane. A třeba se jí to podaří, kdo ví. Ale když si vzpomenu na svoji cestu, jak jsem až do osmnácti neměla ani osobního kouče, až na pár výjimek na kratší dobu, a jezdila jsem do Přerova hrát sparing většinou s mladšími holkami a kluky… Každý má svoji jedinečnou cestu. Ale milovala jsem tenis a věřila jsem, že to dokážu. Když jsem třeba byla zraněná a viděla jsem hrát holky, které byly v první stovce, tak jsem si říkala, že umím hrát líp. A to jsem v tu chvíli byla někde kolem 800. příčky.

To bylo ještě na turnajích nižší kategorie ITF?

Jo jo, a taky to byla doba, kdy jsme s trenérem spali v těch nejhorších hotelech, na jednom pokoji, on na zemi, abychom ušetřili. Někdy jsme přespávali v autě nebo na letišti… Jezdili jsme ale skoro jen autem, bylo to mnohem levnější. To bylo strašně tvrdé a těžké. A teď přijedu na turnaj, dostanu skvělý pokoj a řeknu si: Hmm, dobrý. Ale pak si na tohle všechno vzpomenu a zase se rychle hodím zpátky a vynadám si: Tak se zase trošku uklidni. Na začátky se snadno zapomíná, opravdu tak tvrdé to bylo. Celý ten úspěch je naprosto vydřený. Nic víc za tím není.

Fotografka: Ivy Morwen; Asistent fotografky: Martin Kovář; Make-up/vlasy: Hristina Georgievska / Kevin Murphy; Styling: Miroslav Romaniv; Produkce: Lenka Benešová. Za poskytnutí prostor pro focení děkujeme Mazelab coffee.